Podle zatím posledních údajů byli útočníky dva muži z východního, arabského Jeruzaléma a místem tragédie čtvrť Har Nof více méně na samém okraji Západního Jeruzaléma. Pokud se potvrdí identita obou útočníků, pak to bude znamenat, že žili ve čtvrti Džebel Mukabir, odkud přišlo už několik jiných pachatelů podobných útoků.
Jakých podobných? Jde o akce, které představují novou formu terorismu. Zbraněmi se stávají předměty denní potřeby, jako jakou nože a sekáčky na maso, případně stroje, ať už jde o automobil nebo stavební bagr. To má, mimo jiné, velmi žíravý účinek na poslední zbytky důvěry mezi Židy a Araby.
Těchto útoků zaznamenali v Jeruzalémě a na dalších místech v Izraeli a na Západním břehu už celou řadu, několik z nich bylo smrtelných – pro náhodné oběti i pro útočníky. Častá otázka, zda stojí Izrael a Palestinci na prahu nové, už třetí intifády, je poněkud zavádějící, není totiž jasné, co by to mělo znamenat.
První intifáda na konci 80. let vypukla jako spontánní povstání mladíků s kameny v rukou. Tu druhou, vedenou organizovaně a pomocí sebevražedných útoků, záměrně vyvolal Jásir Arafat, a to jako řešení své prekérní politické situace po selhání jednání v Camp Davidu.
Společné měly jen to, že palestinská společnost byla frustrovaná a napětí vyústilo v ozbrojený boj, případně teroristické útoky.
Tak je tomu i nyní. Palestinci jsou ve velmi zvláštní situaci. Mírový proces trvá právě 20 let a přinesl jim velmi nejednoznačné výsledky. Vlastní stát nemají, výstavba izraelských domů za Zelenou linií pokračuje a ani ekonomicky se jim nedaří, jak by mohlo. Diplomacie tedy selhala.
Zároveň si mnozí z nich dobře pamatují druhou Intifádu z doby před deseti lety, včetně velmi neblahého dopadu, který pro ně ozbrojený odpor znamenal. Druhou intifádu totiž Palestinci prohráli, i když palestinští politici předstírají, že tomu bylo naopak.
Individuální útoky mladých Palestinců na izraelské civilisty i vojáky, které se od konce října objevily, jsou tedy jakousi třetí cestou. Lidé berou věc boje proti Izraeli do svých rukou, aniž by potřebovali organizační zázemí Fatáhu nebo Hamásu.
Nejde nicméně o čistě spontánní akce, protože například útok v synagoze v Har Nof spáchali pravděpodobně lidé, kteří situaci v synagoze dlouhodobě pozorovali – nejméně jeden z nich byl nedaleko zaměstnán.
Jejich informace nebyly ovšem dokonalé, protože v Har Nof žijí převážně ultraortodoxní židé, kteří nejsou politickými sionisty, do armády nechodí a s izraelskými institucemi spolupracují jen v nejnutnější míře.
Vlna útoků oněch osamělých vlků se však neobjevila náhodou. Přispívá k ní i rétorika samotného Abbáse a dalších představitelů hnutí Fatáh.
Ti sice na jednu stranu spolupracují s izraelskou bezpečností a vědí, že bez její podpory by se Hamásu brzy podařilo rozšířit moc z Gazy i na Západní břeh. Zároveň se snaží v očích veřejnosti vytvořit dojem nesmiřitelnosti, aby si udržovali alespoň udání legitimity.
Spor kolem budoucnosti Chrámové hory nebo některé další otázky proto představitelé Fatáhu rozdmýchali do té míry, že se nemohou zříci odpovědnosti za poslední vývoj – zvláště když na izraelské straně i tak prostořeký politik jako Avigdor Lieberman kritizoval „židovské radikály“ za zbytečné vyhrocování výbušné situace.
V tom je pro samotného Abbáse velké nebezpečí. Zatímco rozšíření násilností až za hranici skutečného povstání by Hamásu vyhovovalo, protože by zvýšilo jeho šance na převzetí moci na Západním břehu a získání hlavního slova při vedení této „třetí intifády“, pro Mahmúda Abbáse a možná pro celou generaci Fatáhu by rozhoření násilného odboje znamenalo definitivní konec.
Poslední incidenty nepochybně vyčnívaly z normální situace, ale je třeba je přece jen vidět v kontextu. Jen od začátku roku se však odehrálo už několik tisíc různých střetů, většinou mezi izraelskými bezpečnostními orgány a palestinskými mladíky házejícími kamení nebo zápalné lahve.
Jestli se ze současné napjaté situace vyvine větší problém nebo zda se věci vrátí do standardní „abnormální normality“, bude záviset z velké části na tom, jak budou mluvit političtí představitelé jak Izraelců, tak i Palestinců, a zda budou věci tlumit, nebo naopak rozdmýchávat. Z dlouhodobého hlediska však ani tento klid nebude dlouhodobě udržitelný.
Žádná „čtvrtá cesta“, pro Palestince ani Izraelce, která by případnou třetí intifádu zažehnala, však zatím na obzoru není.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
