Zejména poté, co poměrně nedávno shlédli onen film o tom, jak se královna Alžběta II. – tedy skvělá herečka Helen Mirren – pracně a s pomocí premiéra Blaira vypořádávala s vzedmutím vlny národního smutku kolem smrti a pohřbu princezny Diany a jak tedy konstituční monarchie prochází peripetiemi i obrozovacími momenty. Skutečnost, že Britové zjevně mají z naprosté většiny rádi svou starou, obětavou a do roztrhání těla národu sloužící královnu a že se velké oblibě těší a budoucnost monarchie reprezentuje mladý, v mnohém ještě více občansky se chovající manželský pár, je opravdu zvláštní. Vždyť kromě Británie jsou v Evropě monarchiemi také Belgie, Holandsko, Lucembursko, Dánsko, Švédsko, Norsko, Španělsko, Monako a Lichtenštejn a o domácí oblibě jejich hlav toho v posledních letech slyšíme jen velmi málo.

Dá se tedy britské národní bláznění kolem narození královského miminka – nyní s rodiči dočasně v péči jedné z babiček, matky vévodkyně z Cambridge, v nekrálovském domě v hrabství Berkshire – nějak logicky vysvětlit? Těžko. Navíc, je tu totiž řada okolností, proč by nemusel být králem. Například skutečnost, že královská rodina je známá dlouhověkostí a sedmaosmdesátiletá Alžběta II. by mohla panovat ještě několik let, třeba do skonu 92letého prince Filipa, který jí se všemi povinnostmi kralování, včetně otevírání nových škol, fabrik a mrakodrapů, nebo návštěv nemocnic či cest do zahraničí, pomáhá, jak může.