Odpovědnost za vzniklou situaci na sebe navzájem přehazují ministerstvo zdravotnictví, jím přímo řízené nemocnice a pražská záchranná služba. Navrhovaná řešení v podobě zřizování komisí, příkazů zřizovatele ani lepších technických nástrojů pro komunikaci mezi záchrannou službou a nemocnicemi klíčový problém nevyřeší (tím méně poznámky o pyšných lékařích, kteří chtějí dělat jen akademickou medicínu a nad obyčejnými pacienty ohrnují noc).

Kamenem úrazu nejsou dokonce ani peníze, resp. jejich nedostatek, nýbrž (jako většinou v českém zdravotnictví) špatná motivace jednotlivých aktérů a nepochopení jejich rolí. Všichni jakoby zapomínali, že tím, kdo má péči pro pacienta zajistit, kdo ji má od poskytovatelů nasmlouvat, není stát (ten má působit pouze jako regulátor, maximálně jako garant minimální úrovně péče v případě nepojištěných osob – cizinců), nýbrž jeho zdravotní pojišťovna.

Úlohou státu je definovat závazné parametry dostupnosti pro zdravotní pojišťovny. V nařízení vlády o místní a časové dostupnosti by tedy měla přibýt položka určující, že každý pojištěnec má nárok na to být do 30 minut od převzetí záchrannou službou hospitalizován v nemocnici, která disponuje potřebným vybavením. Je pak čistě úlohou zdravotních pojišťoven, jak toto kritérium zajistí, nástroje na to již dnes mají (zejm. ve flexibilitě smluv s poskytovateli zdravotních služeb).

Úvahy o státem nařízené rajonizaci (tedy povinnosti nemocnice přijímat akutní pacienty z určité oblasti) jsou zjevně nesmyslné. Existuje řada zcela relevantních příčin, pro něž může být vhodnější pacienta převést jinam. Je úkolem zdravotní pojišťovny nasmlouvat takový objem zdravotních služeb (vč. péče o osoby s mozkovou mrtvicí, metabolickými poruchami atd., kde dochází k nejčastějším problémům), aby každý pojištěnec dostal péči, jakou potřebuje, v čase, kdy ji potřebuje (ať už od zdravotnické záchranné služby nebo nemocnice). A pokud to pojišťovna nedokáže, měla by být ze strany státu citelně postižena, protože selhává ve svém nejdůležitějším úkolu – být ochráncem svých pojištěnců.

Je jistě možné, že některé nemocnice nemají dostatečné kapacity pro zajištění potřebné úrovně péče o akutní pacienty (typicky neexistence centrálního příjmu). Pak to ale opět musí být zdravotní pojišťovna, která bude finančně motivovat nemocnici, aby takové kapacity vybudovala a udržovala (vč. udržování určitého počtu neobsazených lůžek „pro jistotu“). V miliardových rozpočtech pražských nemocnic to jistě bude spíše zanedbatelná částka.

To nejsou žádné sofistikované konstrukce, jde o naprosto základní určení, co má který z hráčů (stát, zdravotní pojišťovny, poskytovatelé zdravotních služeb – nemocnice i záchranka) v systému poskytování zdravotních služeb na starosti. Je tedy na pováženou, pokud někteří politici, kteří se profilují v oblasti zdravotnictví, tato elementární fakta ignorují…