Jan Lepič: Vzpomínka na rok 1968

18.08.2018 11:50

Blíží se kulaté výročí roku 1968 a politici a média se předhánějí v líčení tehdejšího dění. A to nás ještě čeká celodenní vysílání ČT a rozhlasu věnované 21.srpnu 1968. Pamětníků je jistě ještě dost, aktivně toto období zažila většina občanů starších 65 let.

Jan Lepič: Vzpomínka na rok 1968
Foto: Ústav pro soudobé dějiny
Popisek: Intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu1968

Já jsem tehdy žil v Plzni, pracoval ve škodovce a večerně dokončoval studium na střední škole. Jaro 68 jsem se spolužáky a kamarády prožíval velmi intenzivně, reformám a uvolnění poměrů jsem vítal a novému vedení státu věřil. O vstupu armád jsem se dozvěděl ráno 21.8. z rozhlasu a ihned jsem s manželkou šel do centra Plzně. Na náměstí Republiky již byla spousta lidí, dav obklopoval obrněnce a diskutovali s vojáky, nadával jim a posílal je domů. Ti nám ukazovali, že v samopalech nemají zásobníky a byli ze všeho evidentně nejistí, až vyděšení. Po dnes Klatovské třídě jsme se přesunuli na Chodské náměstí, kde rovněž stály tanky a hloučky lidí a dále až k rozhlasu na náměstí Míru, kde se situace opakovala. Nikde jsem za celou tu dobu neslyšel střelbu ani neviděl nějaké zraněné. Ani později jsem od nikoho neslyšel, že by se v Plzni střílelo nebo byl někdo raněn nebo zabit. Musel jsem na odpolední, tak jsem šel po jedné odpoledne do práce a manželka domů. V práci jsme samozřejmě vše probírali a nás mladé zarazilo, že řada starších dělníků vstup armád buď vítala, nebo se k tomu nevyjadřovala. Ti nejstarší říkali: „Vy jste nezažili nezaměstnanost za první republiky, ani válku a bombardování. Jsme rádi, že máme práci a že zase bude klid“. Neuměl jsem tyto jejich postoje pochopit. Dnes už samozřejmě ano. Ve škole a s kamarády jsme byli jednotní, tvrdě jsme vstup armád odsuzovali a doufali, že se vše k lepšímu obrátí. Marně. Z Plzně tanky a vojáci po pár dnech zcela zmizeli. Vše jsem pak už vnímal jen prostřednictvím televize a novin. Situace se měnila. Nápisy „ okupanti, táhněte domů“ a podobné byly zabíleny, z výloh a plotu na náměstí Republiky zmizely plakáty a přibité průkazky přátel SSSR a stranické legitimace členů KSČ. Své názory jsem neměnil a velmi negativně jsem vnímal celý vývoj ve státě. Poslední větší vzepětí lidí přišlo v lednu následujícího roku po upálení Palacha. Další mrtví už takové emoce nevyvolali.

Ale život šel dál. V červnu 1969 jsem odmaturoval a politická témata pomalu ustupovala do pozadí. S blížícím se ročním výročím vstupu vojsk jsme se s přáteli opět intenzivně k situaci vraceli. Na protest jsem v poledne 21.8. spustil v práci sirénu. Za chvíli už si pro mě přišli policisté a odvedli mě k výslechu. Chovali se slušně, ale snažili se ze mě vymámit s kým jsem to připravoval, s kým ze zahraničí se stýkám a podobně. Protože nic takového neexistovalo, tak bylo celkem snadné vzdorovat. Trval jsem na tom, že jsem tím sám protestoval proti vstupu a přítomností cizí armády na našem území. Po několika hodinách výslech skončil a odvezli mě do věznice na Bory. Noční pobyt na samotce byl pro mě šokem, ale ráno mě propustili. Později jsem se dozvěděl, že se za mě zaručili v práci ti staří dělníci, které jsem tak odsuzoval za jejich postoje. Vše samozřejmě neskončilo. Byl jsem odsouzen na 3 měsíce s podmíněným odkladem na dva roky.

Z bytových důvodů jsem z Plzně v roce 1970 odešel do Sokolova, kde jsem dostal nový, velký tří pokojový byt (pro zajímavost, měsíční nájemné a poplatky za teplo, vodu, odpad a vše ostatní činil 340,- Kč při mém čistém měsíčním příjmu v nepřetržitém provozu 3.000,- Kč v roce 1972) a pracoval jsem jako strojvedoucí na různých povrchových uhelných dolech, později jako technik tehdejšího koncernu HDB Sokolov.

Dnes jsem ještě mírně aktivní důchodce a rok 1968 už je jen dávnou vzpomínkou. Připomenout si jej ano, ale zdůrazňovat neustále tu hrůzu okupace a téměř zničení vývoje našeho státu považuji za nesmysl. Jistě, v Praze a i jinde to stálo lidské životy, až sto tisíc lidí zemi opustilo, mnozí přišli o práci a možná stovky byly za své postoje a názory vězněni. Jedno poučení si ze všeho můžeme vzít. V naší moderní historii nás naši „spojenci“ vždy zradily. V roce 1938 Anglie a Francie a v roce 1968 již zaniklý Sovětský svaz. Přes tyto zkušenosti se dnes sami podílíme na agresi a okupaci ve vzdálených zemích, nebo tyto agrese podporujeme. A v Iráku, Avghanistánu, Libii, Sýrii a jinde se jedná o statisíce a miliony mrtvých a desítky miliony uprchlíků. Jsme nepoučitelní.

Jan Lepič, Bublava

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Tomáš Zdechovský byl položen dotaz

Právo na opravu

Věci se dají dát opravit už dnes, ale problém je, že oprava často vyjde stejně nebo skoro stejně jako koupit si novou věc. Tak k čemu pak platit za opravu? Nepřijde vám tento zákon EU zase úplně zbytečný? A když dám věc opravit, jakou, pokud vůbec, na ni pak budu mít záruku? Děkuji za odpověď

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Úroky dolů, a koruna drží

13:04 Zbyněk Fiala: Úroky dolů, a koruna drží

Snižování základní úrokové sazby na 5,25 procenta nás sice drží daleko od cílových 2 – 3 procent, al…