Jan Říha: Populace růst nemusí. Sedm milionů lidí by stačilo

Diskuse o zavedení nějaké formy základního či nepodmíněného příjmu se staly zase o něco viditelnějšími, když jeden z vítězů nedávných italských parlamentních voleb, Hnutí pěti hvězd (M5S), měl jeho zavedení ve svém volebním programu. M5S tím myslelo, že hodlá poskytovat pravidelné darované peníze bez práce pro každého občana (vydělávajícím ne fakticky, ale jen účetně). Třebaže se někdy uvádí, že tyto dávky by odstranily armádu byrokratů, která rozhoduje o konkrétní pomoci v nezaměstnanosti, jde o pošetilý nápad. Zbyněk Hutar se ve svém článku pro PL tyto ideje snaží korigovat tím, že by základní příjem na úrovni celé Evropské unie zavedl pouze pro matky. Tvrdí, že žádná matka své dítě neošidí, kdežto muži by propadli zahálce, gamblerství a alkoholismu, k čemuž mají větší sklony. Hutar, který se bojí vymírání populace, si myslí, že při nestabilitě dnešních rodin se matky zdráhají mít děti, protože by po rozpadu vztahu zůstaly bez prostředků, a tak by jim navrhovaný mateřský příjem poskytnul alespoň nějakou kotvu. Aby nebyl základní příjem pro matky zneužíván, dává autor dokonce zvážit zavedení zásady, kdy by výše příjmu, který by podle něj připadl matce s dítětem do patnácti let věku, závisela na dosavadním platu ženy, tedy čím byl doposud vyšší, tím by byla vyšší i dávka. Zároveň se Hutar zamýšlí nad možností pozdějších porodů, které už dnes umožňují reprodukční kliniky, čili tzv. asistovaná reprodukce. Celou autorovu rozsáhlou argumentaci si lze přečíst zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zbynek-Hutar-Hnuti-peti-hvezd-chce-zakladni-prijem-pro-vsechny-Mel-by-ale-slouzit-pouze-matkam-527293

Třetinu daní spolkne „výběr“, druhá se rozkrade a teprv třetí se vrátí

Z obecného hlediska lze k základnímu příjmu, nehledě na to, že ho Hutar chce přiřknout pouze matkám, uvést následující: Pokud dobře chápu model obecného výpočtu, jak je zmiňován v autorově původním textu, tak by zaměstnancům zůstala výše příjmu zachována, jen by místo zaměstnavatele část mzdy platil stát. Stát by peníze získal větším zdaněním zaměstnavatelů i zaměstnanců. Kde by tedy ale vznikla nějaká hodnota? Já se k byrokracii a přerozdělování stavím skepticky. Daně se vyberou, fajn. Jenže jedna třetina padne na náklady s výběrem daní, druhá se rozkrade a třetí se k lidem vrátí. Putuje ovšem často k jiným lidem, než k těm, kteří ty daně zaplatili. Do nákladů na výběr daní počítám finanční úřady, celníky, policii, státní zastupitelství, soudy, věznice. Lidé pochopitelně nechtějí ze svých vydělaných peněz odevzdat polovinu, v tomto případě spíše dvě třetiny, do přerozdělovacího kolečka.

Třebaže Hutar zvažuje ovlivnit výši jím koncipovaného mateřského příjmu směrem vzhůru s ohledem na dosavadní pracovní historii matky, jsem k tomu skeptický. Co to vlastně znamená „pečovat o děti“, jak autor píše? Když matka nechá svých pět dětí běhat kolem paneláku, pečuje o ně? I kdyby byly nastavené podmínky, jak dobře je rodič povinen se o dítě starat, kdo bude vše kontrolovat? Kolik dalších Čechů se na mateřský příjem složí?

Stát nemůže slibovat nic dlouhodobě, protože krachuje

Podle mého názoru se stát vydal na „tenký led“ už tím, že na sebe převzal typické funkce rodiny. Stará se o děti, o důchodce, o nemocné, o nezaměstnané... Rodiny se to odnaučily a státu docházejí peníze. Co dál? Státní dluh máme nesplatitelný. Tedy za století utaženého opasku by se splacení zvládlo, ale k tomu lidé nejsou ochotni. Na vlastní uši jsem slyšel následující argumentaci: „Když si politici v Praze půjčili, tak ať si to taky splatí!“Pokud stát obecně dává nějaké garance, tak za tím „čuchám“ podvod, nebo-li trestnou činnost konkrétních lidí. Důchodové fondy jsou, čistě pro zajímavost, povinny investovat konzervativně a pouze do bezpečných cenných papírů. Nevím, jestli se smát, nebo plakat, když například řecký penzijní fond byl ze zákona nucen nakupovat řecké státní dluhopisy. Stát zkrátka nemůže slibovat nic dlouhodobě, protože je prakticky v krachu a bez dalších půjček nedokáže ani splácet úroky. Kdyby nějaká politická strana šla do voleb s programem vyrovnaného rozpočtu, tak je nevolitelná, protože lidé už se víc uskromňovat nechtějí.

Pokud by stát na každé dítě platil patnáct let, jak píše Zbyněk Hutar, přebírá na sebe povinnost od otce. Když tedy otec přestane pracovat nebo odejde od rodiny, nemusí se bát, že děti umřou hlady. To je nezdravé. Příjem by navíc měl zohledňovat dosažené vzdělání matky. Že stát by měl nějaké paní ještě připlácet za to, že jí (opět stát) nechal zadarmo vystudovat? Třeba nějaký humanitní obor, o který na trhu práce není žádný zájem? Absurdní. Myslím, že rozhodnutí pro bezdětnost nespočívá v ekonomické nejistotě, ale v sobectví. Dělit se s dětmi o peníze a svůj čas je dobrovolná řehole. Když jí mladá žena odmítne, nebude na ní činěn žádný společenský tlak. Máme přece svobodu…

Další věcí je, že by ženy měly mít odpovědnost za výběr kvalitního partnera, který se o děti bude dlouhodobě starat. Tuto odpovědnost bych na stát nepřesouval. Hutar píše: „Role ženy jako matky je přirozená, čímž nechci zpochybňovat ženy, které se rozhodly děti nemít a věnovat se kariéře. Žádoucí je svoboda zvolit si svůj osud.“ Pokud je žádoucí svoboda, aby si mladé ženy mohly zvolit za svůj osud bezdětnost, a to je v praxi třeba polovina mladých žen, je pak na místě je finančně korumpovat, aby přece jen děti měly a populace se nezmenšovala? Ostatně, musí populace pořád růst? Kdyby třeba za dvě generace bylo v Česku jen sedm milionů lidí, byty by se zlevnily a staly by se dostupnější pro mladé rodiny. Na ulicích by byly menší dopravní zácpy. Elektrárny by spálily méně uhlí. Mě by takový stav uspokojoval.

Politici nedumají nad řešením problémů. Chtějí jen posílit svou moc

Kdo chce podporovat matky s dětmi, nic proti tomu. Ať si každý, kdo na to má, vybere konkrétní rodinu a ze svých příjmů jí pomůže. Postupujte prosím ale opatrněji, pokud k tomu budete nutit mě. Kdo chce totiž někoho podporovat ze státního rozpočtu, ať nezapomíná, že nejdřív musí ty peníze stát někomu sebrat. Plátce daní je dává v podstatě nedobrovolně a proti své vůli. A když je nedá? Do vězení s ním, na to jsou paragrafy! Když si žena vybere za otce svého dítěte nezodpovědného člověka, který rodinu nechce, tak je hloupá. Je spravedlivé, abych za něj náklady na dítě ze svých daní platil já? Partner by tím pozbyl odpovědnost.

Ekonomickou jistotu spatřuji ve dvou věcech. Něco umět a být ochoten pracovat. Vloni jsem sháněl do firmy účetní, dal jsem inzerát, nabízel nástupní plat čtyřicet tisíc čistého. Byla ve hře i možnost práce z domova. Nikoho jsem nesehnal. Pár lidí tedy přišlo, ale buď „vyhořeli“ na malé násobilce, nebo se u mě chtěli účetnictví naučit a pak se osamostatnit. Lidé se ale hrnou do státní správy a neziskových organizací, těší se, že tam o „špinavou“ a náročnou práci nezavadí. Zbyněk Hutar se na jednom místě svého textu ptá: „Přemýšlejí politici dostatečně dopředu?“ Odpovídám, že přemýšlejí, a to jak čeští, tak ti unijní bruselští, kteří mají na naše životy stále větší vliv. Ale všichni dumají ne nad řešením problémů společnosti, ale nad tím, jak posílit svou byrokratickou moc, jak přerozdělovat co nejvíc peněz a tím vytvořit spoustu penězovodů vhodných k navrtání. Všechno to dobře popisuje Petr Hampl ve své nedávno vyšlé knize s názvem Prolomení hradeb.