Nedočkavě počítáme nahlas poslední vteřiny do závěrečné sirény. Konec! Zcela zaplněná hospoda „U slunce“ vybuchuje neskrývaným nadšením, radostí šílí a neznámí lidé si navzájem objednávají další panáky.
S Emilem a Petrem, kamarády ze kbelských kasáren, se rozhodujeme, že opět pojedeme – tak jako před týdnem – na Václavák. Zastavujeme linkový autobus, bleskově přemluvíme řidiče i cestující na zastávce a jedeme přímo do centra, cestou ještě přibíráme náhodné pasažéry.

Noční náměstí je již téměř celé zaplněno a další rozjásané davy se hrnou. Nekonečný proud lidí nadržených dlouho potlačovanou potřebou opět si svobodně nahlas zakřičet, otevřeně vyjádřit své názory na nepřijatelnost okupace a pokračující pokrytectví doby, spontánně využil nečekané příležitosti nikým neorganizovaných masových oslav hokejových vítězství. „Vy nám tanky, my vám branky!“ zněla odplata malého Davida surovému Goliáši. Nad náměstím blikal improvizovaný neon s výsledky obou utkání, povlávaly československé vlajky a doma narychlo zhotovené transparenty.

Zmítáni davem jsme byli vrženi až ke koni. Prostranství dokola slavného Myslbekova pomníku bylo tehdy úmyslně osázeno tújemi v kbelících, které tak vytvářely malý lesík, jenž Pražané vtipně přejmenovali na Štrougalovy sady. Tyto túje však neměly chránit patrona české země sv. Václava, nýbrž měly zabránit nepovolenému kladení pietních květin a zapalování pamětních svíček, tedy zcela znemožnit projevy úcty soudobým českým světcům – dvěma hrdinným Janům, kteří před jedním či dvěma měsíci nedaleko odtud dobrovolně obětovali své mladé životy, aby probudili národ z těžké letargie a posrpnové skepse!

Bez dlouhých řečí jsme se s Emilem Veselým a Petrem Tschakertem na místě dohodli, že zábrany zlikvidujeme a obnovíme a vyčistíme prostor piety obou nesmrtelných Janů! Za ochotného přispění četných přihlížejících jsme vytvořili řetěz a za bouřlivého souhlasu davů jsme v mžiku celý prostor vyčistili. Akce neunikla pozornosti řady fotografů, z nichž se mi jeden příliš nezdál, svůj profesionální objektiv zaměřoval přednostně na naše obličeje. Prý fotografuje pouze pro vlastní potřebu a na památku pro své děti.

Blížila se půlnoc a nepovolená demonstrace se měnila v nefalšovanou lidovou veselici. Lidé se chovali jako opití štěstím z výher nad nenáviděnými Sověty, radostně se na sebe usmívali , po měsících opatrné bázně spolu opět otevřeně a vášnivě diskutovali – stejně jako před rokem; jakoby snad úplně zapomněli na krutou realitu postupující normalizace. Díky skvělým výhrám hokejistů se jim na chvilku vrátila zpátky národní hrdost a zapomenuté vlastenectví, ukradené pocity volnosti a nespoutané svobody, dočasně se jim vzpřímila a narovnala páteř. Étos stockholmských vítězství všechny přítomné prostoupil: „My všichni tady, my přítomní zde na Václaváku jsme také vítězi!!“