20. srpna večer jsme velmi přátelsky diskutovali s velitelem divize a jeho zástupcem – politrukem o Akčním programu KSČ a o celkové situaci. Byli jsme všichni optimisticky naladěni v očekávání dalších výrazných změn, postupu demokratizace a vůbec lepší budoucnosti.

21. 8. asi ve tři hodiny ráno nás probudil rotmistr se slovy: „Okupují nás Rusové!“ Ihned nám přidělil samopaly a rozdal ostré náboje. Předtím jsme však museli ještě podepsat Vojenskou přísahu vojáka ČSLA, ze které jsme ovšem vyškrtli pasáže o věrnosti KSČ a Sovětskému svazu a socialistickým zemím!

Napjati jsme očekávali příští okamžiky, všichni jsme byli  jednotní v radikálních odsudcích okupace a odhodláni jít do boje na obranu republiky! Nezaznamenal jsem tehdy jediný odlišný názor! Rozhořčeně jsme proto kritizovali rozkazy ministra národní obrany a prezidenta republiky přikazující armádě nebojovat.

Vzpomněl jsem si náhle na našeho učitele ze základní školy, který každoročně 15. března vzpomínal, s jakými osobními pocity obrovského smutku a beznaděje, děsivého zklamání, nevyslovitelné zloby a zuřivé nenávisti prožíval tragédii německé okupace tenkrát on jako prezenční voják  v Čáslavi!