Mám taková knihkupectví rád. Jejich atmosféru si pamatuji léta – ať už jsou v Praze nebo třeba v Olomouci, Liberci, Bratislavě, Liptovském Hrádku, Paříži, Avignonu, Londýně, Norwichi, Oxfordu, Edinburghu, Swansea, Berkeley nebo ve Vídni, Basileji, Varšavě či Moskvě. Knihkupectví jako místa, v nichž člověku, který má rád knihy, bylo dobře a nezapomněl na to.

Vždycky mě též přitahovaly knihkupecké výlohy – co do nich knihkupci vyberou, jak je tematicky uspořádají, zda připomenou nějakého staršího či neprávem opomíjeného spisovatele – to všechno patří do světa lidí, pro něž je kniha důležitá a vzácná.

Všímám si v poslední době, jak se řada pražských knihkupectví mění. Jak v nich ubývá poezie, esejistiky, filosofie či knih o umění a přibývá stojanů s pohlednicemi, hračkami, pastelkami, kalendáříky, notýsky a různými drobnými předměty, jejich smysl lze jen těžko uhadovat. Vesměs jde o jakési titěrné roztomilosti, jejichž smysl lidem mně podobným zůstává skrytý. Jak v knihkupectvích přibývá těchto předmětů, ubývá v nich knih. V některých knihkupectvích už tyto předměty zabírají téměř polovinu místa.