Krátkozrakost politiků tehdejší Francie a Velké Británie, kteří Hitlerovi darovali české pohraničí s naivní představou, že pak už dá pokoj a nebude zlobit, byla příšerná. Jenomže kromě nářků nad tím, jak nás všichni zradili a byli oškliví, bychom se měli zamyslet nad vlastními chybami. A tou největší byla národnostní politika první Československé republiky. Námitky jeho nepřátel, že to je stát, kde menšina Čechů utiskuje ty ostatní, tedy Slováky, Němce, Poláky. Maďary a Rusíny, bylo přehnané. Ovšem i opačné tvrzení, že jsme byli div ne rájem na zemi, se nezakládalo na pravdě.

Československo bylo unitárním státem, což se nelíbilo Slovákům a zvláště jejich nejsilnější politické partaji – Hlinkově slovenské straně lidové, která požadovala už od vzniku státu v roce 1918 autonomii a odvolávala se na Pittsburskou dohodu z května 1918, která jim ji slibovala.