Dobrých publikací o masovém vrahu gruzínského původu není nikdy dost. Ta z dílny bohužel už zesnulého Václava Vebera Rudý car s podtitulem Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924 – 1953 k nim bezesporu patří. Historik Jan Slavík vyznával tezi. „Rusko není třeba milovat ani nenávidět. Rusko je třeba studovat a znát.“ K poznání historie Ruska respektive Sovětského svazu výrazně přispívá kniha docenta Vebera, který patřil k největším českým odborníků na ruské dějiny.

Ten si všímá velkého rozporu mezi komunistickou teorii a praxi. Sovětský svaz se prohlašoval za stát dělníků a rolníků. Ve skutečnosti ovšem na tom byli sovětští pracující hůře než jejich kolegové v ostatních evropských zemích. Ti běžně bydleli ve chlévech a brali žebrácké platy. Za zmínku stojí citace z Dějin Ruska 20. století, dílu I., které editoval Andrej Zubov. „Dělník v Petrohradě si v roce 1913 mohl za průměrnou měsíční mzdu koupit 314 kg chleba, v roce 1932 jen 13 kg, masa v roce 1913 43 kg, ale v roce 1932 jen 7 kg, másla v roce 1913 18 kg, ale v roce 1932 jen 3 kg atd.“

Nutno dodat, že v Rusku byl teprve v letech 1935 – 36 zrušen přídělový systém na potraviny, tedy čtrnáct a patnáct let po skončení občanské války. To přesvědčivě dokazuje fakt, že Rusko životní úroveň většiny svých obyvatel za socialismu nezvýšilo. Dobře se v něm žilo jen úzké skupině komunistických papalášů. „Rusko odstranilo cara, ale nikoliv carismus,“ prohlásil T. G. Masaryk. Jak je ovšem patrné, v éře posledního ruského panovníka z dynastie Romanovců Mikuláše II. na tom byli dělníci lépe než za Stalina.