Na čtyřicet let byla přerušena předcházející fáze rakousko-uherské a provorepublikové československé tradice politického pluralismu, demokratické státní formy a principů právního státu, narušená již vývojem v letech 1938–1945, a též neúspěšným pokusem o obnovu některých demokratických principů ve fázi režimu poválečné „lidové demokracie".

Proměnu politického systému po únoru 1948 provázelo také období bezprecedentní masové nezákonnosti a politických procesů konce 40. a první poloviny 50. let, které bolestně postihly statisíce nevinných občanů a jejich rodin. Několik desítek tisíc lidí odešlo po únoru 1948 do vynucené emigrace. I po sedmdesáti letech působí jako nejvýraznější a naprosto nepřehlédnutelné memento pro historické zkoumání února 1948 a jeho důsledků ve všech oblastech politického a společenského života krutá a nemilosrdná statistika obětí komunistického režimu. Její tragický obsah měl své nepřehlédnutelné počátky ve dnech únorového řádění policie a akčních výborů NF v roce 1948, tedy institucí, které dotvářely též charakter první etapy proměn politického systému.

Politický systém po únoru 1948

Politický systém komunistického režimu v Československu v letech 1948–1989 zachovával téměř neměnnou formálně institucionální podobu se systémem poválečným s výjimkou federalizační úpravy z roku 1969. Ovšem z hlediska obsahu politického vývoje se měnily role, náplň činnosti i význam základních složek politického systému. Bylo to zejména díky způsobům a mechanismům prosazovaní a upevňování nové politické moci na počátku padesátých let, ale také kvůli některým vynuceným změnám vyplývajícím z první krize režimu let 1953–1957. Naděje na nejmarkantnější proměnu obsahu a fungování a nápravu role nejdůležitějších státních, mocenských a společenských složek politického systému skýtal pokus o reformu od konce první poloviny šedesátých let do roku 1969 včetně ústavní federalizační úpravy. Od počátku sedmdesátých let vnitřní podoba a fungování nejdůležitějších prvků politického systému oživila uplatňování centrálních mocenských mechanismů kontroly a dohledu nad soubory politického systému a nad společností a občany.

Základem nového politického systému, který v mnohém institucionálně a formálně zachoval prvky politického systému předúnorové třetí republiky, byla absolutní moc komunistické strany – komunistický monopol moci. Na něm byla vybudována celá konstrukce systému i samotného režimu po dalších téměř čtyřicet let. Oficiální politika a ideologie vysvětlovaly mocenský monopol jako uplatňování vedoucí úlohy strany, ve skutečnosti šlo o absolutní, totalitní moc komunistických institucí nad občany a společností. Během krátké doby se uskutečnil přechod od dosavadní regulované demokracie z let 1945–1948 k diktatuře.

To se po únoru 1948 projevilo nejdříve a nejcitelněji v novém stranickopolitickém uspořádání. Zařazení poválečných nekomunistických stran do nového politického systému se uskutečnilo vynuceným rozpadem a zánikem slovenské Demokratické strany, likvidací sociální demokracie sloučením s KSČ v červnu 1948 a cílenou přeměnou národně socialistické strany a strany lidové v bezvýznamné instituce. Vnitřní rozklad nekomunistických stran v poúnorovém období urychlený navíc násilným postupem a tlakem akčních výborů Národní fronty a KSČ, a jejich další přeměna v zástěrku diktatury byla dokončena během několika měsíců.