Zatím jsme za jeho vlády dohnali a předehnali německé ceny, především energií, ale i pověstné Nutelly. Strašidelnost celé situace už jen dokresluje, že i plechovka Plzně je u sousedů k dostání za jedno euro, tedy za necelých 25 korun. Na to nedosáhneme v Česku ani ve slevách. Za současné vlády dokonce reálné platy a důchody klesaly a nedosáhly ani předcovidové úrovně. Očekával bych, že premiér nastíní podrobný plán, jak dosáhne vyrovnání našich platů s Německem, ale nedočkali jsme se zatím ani předvolebního programu. Jen tak mimochodem měsíční hrubá mzda u nás nedosahuje v přepočtu 1900 eur, v Německu je to ale zhruba 4800 eur...

Pravděpodobný příští premiér Babiš je ve věci platů zdrženlivější, slibuje průměrný plat 57 tisíc (nyní asi 46 tisíc měsíčně), což je na příští čtyři roky navýšení o necelých 6 % ročně (asi 3 % nad současnou inflaci). Tímto tempem Německo nikdy nedoženeme. A bohužel ani hnutí ANO totiž neví, jak by se toho dalo dosáhnout, nebo to možná ví, ale pro komplikovanost se toho bojí. Bez zásadního zásahu do celého systému to totiž nepůjde.

Nabízí se otázka, zda je to reálné, v jakém časovém horizontu a co se pro to musí udělat. V obecné rovině se všichni shodnou na frázích typu – musíme investovat do nových technologií a výroby s vysokou přidanou hodnotou. A do AI, robotů a digitalizace. Jenže jak to udělat v situaci, kdy je většina bank a výrobních podniků vlastněná globálním kapitálem a založena na laciné pracovní síle v kombinaci s propracovaným mechanismem, který by se dal popsat: Vnitropodnikově si od vás výrobek levně koupíme, abychom ho obratem draho prodali pod korporátní značkou. Většina zisku tak jde do mateřského podniku v zahraničí, a ne našemu subdodavateli.