Zatím jsme za jeho vlády dohnali a předehnali německé ceny, především energií, ale i pověstné Nutelly. Strašidelnost celé situace už jen dokresluje, že i plechovka Plzně je u sousedů k dostání za jedno euro, tedy za necelých 25 korun. Na to nedosáhneme v Česku ani ve slevách. Za současné vlády dokonce reálné platy a důchody klesaly a nedosáhly ani předcovidové úrovně. Očekával bych, že premiér nastíní podrobný plán, jak dosáhne vyrovnání našich platů s Německem, ale nedočkali jsme se zatím ani předvolebního programu. Jen tak mimochodem měsíční hrubá mzda u nás nedosahuje v přepočtu 1900 eur, v Německu je to ale zhruba 4800 eur...

Pravděpodobný příští premiér Babiš je ve věci platů zdrženlivější, slibuje průměrný plat 57 tisíc (nyní asi 46 tisíc měsíčně), což je na příští čtyři roky navýšení o necelých 6 % ročně (asi 3 % nad současnou inflaci). Tímto tempem Německo nikdy nedoženeme. A bohužel ani hnutí ANO totiž neví, jak by se toho dalo dosáhnout, nebo to možná ví, ale pro komplikovanost se toho bojí. Bez zásadního zásahu do celého systému to totiž nepůjde.

Nabízí se otázka, zda je to reálné, v jakém časovém horizontu a co se pro to musí udělat. V obecné rovině se všichni shodnou na frázích typu – musíme investovat do nových technologií a výroby s vysokou přidanou hodnotou. A do AI, robotů a digitalizace. Jenže jak to udělat v situaci, kdy je většina bank a výrobních podniků vlastněná globálním kapitálem a založena na laciné pracovní síle v kombinaci s propracovaným mechanismem, který by se dal popsat: Vnitropodnikově si od vás výrobek levně koupíme, abychom ho obratem draho prodali pod korporátní značkou. Většina zisku tak jde do mateřského podniku v zahraničí, a ne našemu subdodavateli.

Tento mechanismus a také podhodnocený kurz koruny vůči euru je důvodem, proč u nás vychází nižší produktivita práce, než v Německu a dalších zemích. I když tady se dělá většina té nejtěžší a nejnákladnější práce a český zaměstnanec stráví v práci i více hodin. Za celý výrobní proces máme jen zlomek konečné ceny, ale za razítko značky si přirazí násobky. Je pak logické, že headquarter kdesi v cizině má vysokou produktivitu práce, i když jen tvoří na počítači marketingové tabulky. Parafrází slov Karla Marxe řečeno, většina v Čechách vytvořené nadhodnoty končí v kapsách zahraničních korporátů.

K tomu si připočítejte propracovaný systém umělého navyšování daňově uznatelných nákladů, spočívajících v celém spektru fakticky zbytečných služeb a činností, které jsou navíc předražené. Matky firem a jejich další spřízněné subjekty českým dcerám poskytují nejrůznější poradenství, analýzy, rady, průzkumy, marketing, právní a další služby za násobně předražené ceny, než za které by se totéž dalo pořídit zde v Čechách. Navíc nemalá část je zbytečná a firmy to nepotřebují. Těmito umělými náklady dál snižují už tak vnitropodnikovými cenami okleštěný zisk.

Přes toto několikastupňové a velmi propracované dojení českých dcer je nakonec ročně z republiky odvedeno do zahraničí ještě navíc nějakých 300 a více miliard korun. Skutečný zisk bude násobně vyšší.

Pokud se vůbec někdy máme dočkat srovnání našich a německých mezd, je nezbytné tento systém začít měnit. Jediným účinným mechanismem je zavedení progresivního zdanění zisku, alespoň ve třech daňových pásmech. Přesné hranice pásem musí spočítat odborníci z ministerstva financí, ale princip by měl vycházet z toho, že firmy s menším ziskem v řádu jednotek milionů by měly mít korporátní daň citelně nižší, než je dnes. Prostřední pásmo by mělo kopírovat její dnešní sazbu a u zisku v řádech stovek milionů ročně by šlo o sazbu někdo okolo 30 a více procent.

Toto fiskální opatření samo o sobě však nestačí. Když se spočítá dobře, mohlo by do státního rozpočtu přinést třeba okolo 100 miliard ročně a vše by mělo směřovat do investic, především do dopravní a komunikační infrastruktury. Snížená sazba pro firmy s nižším ziskem by zase přilákala do země menší společnosti.

Dalším opatřením musí být pobízení firem k zavádění nejnovějších technologií, tedy příznivé prostředí pro vybrané investice. To lze jednoduše dosáhnout zrychlením daňových odpisů takových investic až na jeden rok. Ať si sám investor vybere, zda svoji investici chce odepsat jednorázově v prvním roce, nebo si ji rozloží třeba na deset let. Totéž může být použito pro investice do zásadní modernizace - robotizace výroby, do investic směřujících k využití AI, energetiky (vodík, jádro), ale i do výstavby bytů nebo v rámci PPP projektů k výstavbě rychlodráhy a dálnic.

Třetí krok by měl směřovat k přilákání kapitálu z celého světa, a především k jeho investování zde v Čechách. Opět přes možnost vybrané typy investic daňově zvýhodnit možností okamžitého odpisu. Třeba pokud postaví bytový dům s nájemními byty, může investované prostředky hned odepsat už při zahájení výstavby, nebo si sám určí dobu odpisu. Pouze pokud projekt nedokončí, je zdaněn standardním způsobem. Stejně by se mělo dát investovat do technologií a služeb s vysokou přidanou hodnotou. A po jejich zprovoznění by investoři mohli mít několik let výrazně nižší míru zdanění zisků.

Místo propracování těchto a podobných nástrojů se vláda oddala představě, že vše půjde tak nějak samo, stačí když zůstane Petr Fiala a německé platy spadnou z nebe. Nejsilnější opoziční strana fantazíruje, že vše vyřeší bojem s šedou ekonomikou a EET. Ani jedno k německým platům (důchodům) českých zaměstnanců nevede a můžeme na ně zapomenout. Za čtyři roky budeme ještě rádi, že jsme na tom tak nějak stejně jako dnes. Bohužel...

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele

Psali jsme:

Jiří Paroubek: Vládní koalice přechází k brutálnímu slovníku

Jiří Paroubek: Kdo nepracuje, musí jít

Jiří Paroubek: Nastává čas koncertu velmocí?

Jiří Paroubek: Skandální mlžení kolem bitcoinů