To, že je tradiční levice, pokud jde o její volební výsledky, oproti situaci na počátku tohoto milénia, fatálně oslabena, je zřejmé. Komunisté a sociální demokraté získali v posledních volbách do poslanecké sněmovny na podzim roku 2013 dohromady 15% hlasů. To je zhruba volební výsledek, který měli jen samotní komunisté ve volbách v roce 2010. Nemluvě o 30 % hlasů, přesahujících volebních výsledcích sociální demokracie ve volbách v letech 1998, 2002 a 2006. Prostě, tradiční levice ztratila do značné míry atraktivitu a dynamiku. Komunisté každý rok v poslední době ztrácejí zhruba každoročně 1% voličů. A zdá se, že tento trend je nezadržitelně stáhne dříve nebo později pod úroveň 5% hlasů ve sněmovních volbách a tedy mimo Parlament.
Sociální demokracie také není z hlediska volebních výsledků a volebních preferencí v posledních letech zrovna v komfortní situaci. Je tedy vlastně zákonité, že se objevují pokusy o vznik nových levicových subjektů. Jedná se v tuto chvíli prakticky o tři nové levicové subjekty, které zatím sice neoplývají zrovna vysokým počtem členů, ani rozsáhlou organizační strukturou regionálního či dokonce celostátního charakteru. Zatím neudivují ani originálními programovými nápady a myšlenkami, ale jsou tu a mají chuť politicky pracovat.
Samozřejmě, že bych se na celou věc mohl dívat očima zvěčnělého marxistického, protikomunistického filozofa Ivana Svitáka: „Součet několika nul je vždycky jen nula“. Takhle surově ovšem bych aktivity tří levicových subjektů posuzovat nechtěl. Jen tak pro zajímavost uvedu názvy těchto levicových subjektů: Levice, Budoucnost a Idealisté. K nim můžeme do určité míry přiřadit také Zelené, s nimiž sociální demokracie ve dvou krajích utvořila koalice pro podzimní krajské volby. To je podle mého názoru zcela logický krok.
Před pár týdny se v Hospodářských novinách objevil rozhovor s jedním z představitelů těchto stran. Byla to zajímavá sonda do jeho duše.
Řekl bych, že je možné u všech tří malých levicových formací najít určité společné jmenovatele jejich přístupu (záměrně nepíšu politiky, protože to politika není):
- Programová nevyhraněnost, verbální levicovost
- Zásadní výhrady personálního charakteru vůči ČSSD (zjednodušeně řečeno není jejich idolem Hamáček ale Sobotka nebo Dienstbier)
- Zásadní výhrady vůči spolupráci levicové ČSSD s A. Babišem na vladní úrovni
Sociální demokracie sice za poslední desetiletí ztratila na síle, což musí být každému patrné, ale tři nové levicové formace a ani strana Zelených zatím nenaznačují, že by byly schopny hlasy levostředových a levicových voličů přetáhnout k sobě. Nemluvě již o bývalých voličích soc.dem., kteří dnes volí Babiše.
Kromě toho, když chci s někým úzce spolupracovat a dokonce se s ním „sjednocovat“, měl bych opustit představu o tom, že mu budu určovat, kdo bude předsedou strany toho zatím nejsilnějšího levostředového subjektu.
Nicméně všechny tři strany „nové levice“ obsahují několik desítek talentovaných, zajímavých a většinou mladých či velmi mladých lidí, kteří se chtějí politicky angažovat. Při vší úctě k jejich úsilí, tak jejich politické strany, jsou slepou uličkou. Nemají přístup do médií, ani dostatek peněz ke své činnosti a marketingu.
Sociální demokracie by ale měla vážně uvažovat o úzké spolupráci s těmito lidmi, s těmito menšími stranami. ČSSD se musí otevřít novým lidem a novým názorům a získat novou dynamiku, tak proč ne přednostně s těmito lidmi. Předseda strany Hamáček by měl ihned po krajských a senátních volbách, které jistě neskončí velkým vítězství sociální demokracie, odstartovat obdobu projektu modernizace strany, který byl uplatněn v letech 2007 – 2009. Tento projekt by měl obsahovat také vytváření vnitrostranických platforem. A jistě by bylo možné, aby některé z těchto platforem vytvářeli i členové jiných levicových stran. Dejme formalismus stranou.
Především jde o to, dostat do ČSSD novou krev, nové lidi i nové ideje. To bych považoval za mnohem prospěšnější nežli vzájemné kádrování osob v čele jednotlivých stran.
Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Nechci vůbec posuzovat to, kdo je a kdo není socialista. Snad by postačilo vnímat jako socialistu každého, kdo se tak cítí. Ani v tomto směru nemá smysl starokomunistické kádrování. Nicméně si myslím, že by si sami sobě měli všichni ti, kdo chtějí dělat levicovou politiku, říci, s kým vlastně chtějí do budoucna na celorepublikové úrovni na úrovni vládní spolupráce spojit síly. Zda s ČSSD, či s komunisty anebo naopak s občanskými, tedy pravostředovými stranami? Pokud by platilo to druhé, neviděl bych takového člověka či stranu jako levicovou či dokonce socialistickou. Vzpomínám si v této souvislosti na charakteristiku někdejší radikálně-socialistické strany Francie. Podle jednoho sociologa, který to vystihl podle mého názoru nejpřesněji, to bylo „Hnutí pravičáků, kteří sami sebe považovali za politickou levici a působili v politickém středu“. Nicméně po celé období IV. francouzské republiky a významnou část III. republiky radikální socialisté byli, když ne nejvýznamnější, tak velmi významnou, většinou vládní, politickou stranou. Ale s levicí toho moc společného neměli.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
