Na černobílé pohlednici se scenérií Krkonoš byli kromě Ivana Lampera, dnes editora Respektu, podepsáni ještě: básník Vít Kremlička a malíř Viktor Karlík. Pohlednice stala se tak mým prvním 17. listopadem: nenesla totiž značku vězeňské cenzury. Zapomněl ji příslušný dozorce přečíst a přečtení parafovat, anebo to byl záměr, aby ke mně mohla doputovat? Kdo ví.

Druhým 17. listopadem byl kalendářově skutečně 17. listopad, který MI - promiňte, NÁM, kteří jsme po ní bažili - přinesl svobodu. Tedy onu jen stěží definovatelnou slast, vnitřní orgasmus, o němž se po nocích i ve dnech zdávalo politickým vězňům v 50. 60. 70. i 80. letech, a o němž snili statisíce slušných, z donucení či ze strachu konformních spoluobčanů. Nezatracujme je, ani však jejich pasivitu nepřeceňujme, že, pane V. K. z Hanspaulky. Zdá se vám to v předvečer pro mne nejvýznamnějšího svátku v moderních dějinách téhle báječné zemičky málo patetické? Zemičky, jejíž velebení mi někteří hospodští kujóni upírají, neb prý se stejným verbálním zápalem velebím ještě jinou? A vidíte, i v tomto je mi svoboda nade vše, neb onu druhou zemičku ještě před čtvrtstoletím velebit nahlas nebylo možné, v lepším případě problematické.