Snažím se ze všech sil být myšlenkově mladý a setřást ze sebe minulé vzorce chápání i vlastní prožitky.

I já jsem se jednou nepřímo s oním mužem setkal, když jsem organizoval v listopadu 1989 za Československou stranu socialistickou první setkání Václava Havla a jeho lidí s představiteli oficiální moci, tedy předsedou vlády ČR Adamcem v Obecním domě. Jsem tam na televizních záběrech a ten černovlasý a dokonale štíhlý mladý muž stojící za předsedou ČSS Dr. Bohuslavem Kučerou a předsedou vlády Vladimírem Adamcem jsem já.

A někde na straně sedí zpěvák Kocáb a textař Horáček. Kocába jsem znal, Horáčka až do jeho kandidatury na prezidenta nikoliv.

Ještě tak před 15 lety jsem se také lehce dojmul a měl pocit, že jsem se spolupodílel na čemsi velikém. Už tak před pěti lety jsem si uvědomil, že toho cinkání klíči už bylo dost. Bylo to prostě předání moci a bohudík, na rozdíl od Rumunska bylo spořádané a vlastně pohodové.

Ale čas jde dál. Kdyby Horáček, v zoufalství, že mu jeho tip na prezidentství zřejmě nevyjde, nezačal kopat kolem sebe a nevyzval premiéra Babiše, aby se nezasadil o to, aby Ondráček coby „mlátička“ nebohých demonstrantů nebyl navržen coby předseda Stále Komise pro kontrolu GIBS, asi bych nezačal více přemýšlet.