Hrozba Ruskem až hystericky ovládá zahraniční politiku USA a v té či oné míře všech zemí Západu. Někde, jako v Polsku, to má charakter celonárodní psychické poruchy, jinde se to projevuje v omezenější míře. Ale směr je jasný: NATO a Evropská unie jako celek vidí svůj smysl v likvidaci Ruska.

To neznamená, že nejsou i výjimky. Například Itálie jako celek chce s Ruskem spolupracovat a opakovaně volá po zrušení sankcí, dobré až vynikající vztahy má i například Maďarsko, Slovinsko, dnes už i Bulharsko a kupodivu stále vyváženější vztahy něco plus, něco minus mají i Německo i Francie.

Ta příčina nenávisti je zřejmá. Poté co Západ podnikl frontální útok na Rusko cestou proxykonfliktu na Ukrajině, kdy Obama, Merkelová i další očekávali, že Putin ustoupí, řekl si Putin „Dost“ a tažení proti Rusku a absolutně nepříčetné protiruské tahy Petra Porošenka a jeho administrativy skončily krachem. Referendum o nezávislosti, kterým jasně dali Krymané najevo svůj vztah k Rusku, rozvrátilo západní strategii a porážka Ruska se nekonala.

Říká se: „Historia magistra vitae.“ No jo, ale to by měl mít Západ ochotu se poučit…

Napoleon, Hitler, Obama i Merkelová chtěli Rusko porazit, byť každý jiným způsobem, ovšem výsledkem vždy bylo jejich fiasko. Je to komické: Rusko vydává na náklady pro armádu mnohem méně než USA či Čína a je ve stejném pásmu jako Německo, Francie, Saúdská Arábie, Indie.