Ale věcně a v pohodě:
Podle Čl.65 odst. 2 Ústavy může být prezident republiky stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.
Už tímto ustanovením bych mohl a vlastně měl skončit.
Proti komu může být toto řízení vedeno?
Jen proti prezidentu republiky….
Může být vedeno proti někomu jinému?
Nemůže.
Bude Václav Klaus prezidentem, až mu skončí 7. 3. volební období ?
Nebude.
Může Ústavní soud projednávat takovou ústavní žalobu?
To by byla asi stejná pitomost, jako by ji projednával proti komukoliv, řekněme z 5 miliónů potencionálních adeptů na post prezidenta, z občanů ČR starších 40 let.
A teď i věcně:
Podle stávajícího znění § 96 zákona o Ústavním soudu se velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Milá má ČSSD, Klause jsme nikdy nemuseli, ovšem řekněte mi, kde tam reálně vidíte naplnění tohoto ustanovení? Není tam prostě.
Neblbněme, nehysterčeme.
Už za týden Václav Klaus odejde. Samozřejmě že nezmizí, tak jako nezmizel Miloš Zeman. Ale mějme glanc a strategické uvažování. Nepodléhejme vymývači mozku miliardáři Janečkovi.
------------------------------------------------
Ústava
Čl.65
.
(2) Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.
(3) Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.
NOVÉ ZNĚNÍ
Čl.65
(1) Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.
(2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.
(3) K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.
Zákon o jednacím řádu senátu
§ 136
Senát může podat Ústavnímu soudu žalobu proti prezidentu republiky pro velezradu.42)
____________________
§ 137
(1) Návrh, aby Senát podal k Ústavnímu soudu žalobu proti prezidentu republiky pro velezradu (dále jen "návrh na podání ústavní žaloby"), může předložit nejméně jedna třetina senátorů.
(2) Návrh na podání ústavní žaloby musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady, spolu s uvedením důkazů, o které se má ústavní žaloba Senátu opírat.43)
(3) Návrh na podání ústavní žaloby se předkládá organizačnímu výboru a nelze jej vzít zpět.
(4) Organizační výbor může vrátit návrh na podání ústavní žaloby předkladatelům k dopracování náležitostí podle odstavce 2. Dopracovaný návrh již nelze znovu vrátit.
(5) Organizační výbor k návrhu na podání ústavní žaloby přijme stanovisko pro Senát, ve kterém doporučí návrh schválit nebo zamítnout a zároveň doporučí předsedovi Senátu zařadit jej na pořad nejbližší schůze Senátu.
____________________
43) § 97 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 96 [Komentář]
Velezrada
Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
§ 96
Velezrada
K § 96
1.
Obecně lze říci, že ústavní žaloba proti prezidentu republiky není tradičním institutem vyskytujícím se v českém právním řádu v jeho návaznosti na československý právní řád tak, jak existoval v období mezi oběmi světovými válkami [blíže viz komentář k § 11 odst. 2 písm. c)]. Oproti ústavní žalobě proti prezidentu republiky, institut ministerské žaloby či lépe obžaloby komentovaný zákon nezná. Ústavní žaloba proti prezidentu republiky není institutem totožným s obžalobou ve smyslu trestního práva, tj. § 176 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Pokud by naplňovalo jednání prezidenta, které je předmětem řízení o ústavní žalobě proti němu, skutkovou podstatu trestného činu, nelze trestní stíhání prezidenta vůbec započít, neboť podle čl. 65 odst. 1 Ústavy nelze prezidenta republiky zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Podle odst. 3 téhož ustanovení Ústavy je trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky navždy vyloučeno.
2.
Na rozdíl od možného tzv. kompetenčního sporu podle oddílu devátého zákona o Ústavním soudu, v němž může být i prezident účastníkem řízení (viz sp. zn. Pl. ÚS 87/06) a ve kterém běží řízení bez ohledu na personální obsazení prezidentské funkce, neslouží ústavní žaloba proti prezidentovi republiky jen k řešení ústavních konfliktů bez právního vztahu ke konkrétní osobě prezidenta republiky. Komentovaná ustanovení tohoto oddílu hlavy druhé zákona o Ústavním soudu upravují zcela samostatný druh řízení, které může být vedené před Ústavním soudem, avšak které je z hlediska struktury současně třeba považovat za kvazitrestní řízení.
3.
Obdobně uvádí důvodová zpráva následující: Ústava výslovně vylučuje trestní stíhání prezidenta republiky pro trestné činy spáchané po dobu výkonu jeho funkce; umožňuje pouze stíhat ho pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt (čl. 65 Ústavy). Z formulace těchto ustanovení Ústavy lze dovodit, že řízení o žalobě na prezidenta republiky před Ústavním soudem není řízením čistě trestním (na rozdíl od formulace § 67 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1920, kde se výslovně hovořilo o trestním stíhání prezidenta pro velezradu), ale má určité znaky kárného řízení sui generis; oproti ostatním druhům řízení před Ústavním soudem jeho postup vyžaduje samostatnou podrobnější úpravu a vyloučení obecných procesních ustanovení tohoto zákona (§ 98 odst. 4, dnes § 97 odst. 4).
4.
Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že vzhledem k tomu, že Ústava sama nedefinuje, co se rozumí velezradou, a vzhledem k tomu, že skutkovou podstatu velezrady nelze odvodit ani ze zvláštních zákonů, ani ji pro její, zvláštní povahu nelze definovat v trestním zákoně, je navrhována definice tohoto pojmu v § 97 (dnes § 96). Nevymezení tohoto pojmu vůbec by vyžadovalo zcela volné uvážení Ústavního soudu při posuzování činů prezidenta republiky ve vztahu k tomu, zda se dopustil či nedopustil velezrady. [Pojem velezrady jako trestného činu byl původně definován v trestním zákoníku z r. 1852, poté se velezradou rozuměly trestné činy podle § 1 až 3 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky; definici velezrady obsahoval i trestní zákon č. 86/1950 Sb. (§ 78), platný trestní zákon však tento pojem nepoužívá. Bylo by možno uvažovat o vymezení pojmu velezrady ve zvláštním zákoně, je však otázkou, zda by to bylo vhodnější.]
5.
Předmětem ústavní žaloby bude takové úmyslné jednání prezidenta republiky, které směřuje k dotčení resp. vyvolání poruchy určitých náležitostí ústavního pořádku. Vzhledem k ústavněprávnímu charakteru žaloby proti prezidentu republiky lze dovozovat, že jednání kvalifikovatelné dle komentovaného ustanovení, by mělo být spácháno při výkonu prezidentských kompetencí. Jinými slovy, jednání čistě soukromé povahy by patrně nebylo možno řešit v řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky.
6.
Byť je velezrada deliktem ústavním, nikoliv trestněprávním, je třeba, vzhledem k tomu, co bylo uvedeno svrchu, analyzovat jej z hledisek trestněprávních, tj. z hlediska objektu, objektivní stránky, subjektu a subjektivní stránky.
7.
Chráněným objektem jsou určité náležitosti ústavního pořádku, a to svrchovanost a celistvost republiky a její demokratický řád. Jinými slovy, jako objekt jsou chráněny ty náležitosti, které čl. 1 odst. 1 Ústavy normativně připíná k charakteristice českého státu. A byť skutková podstata ústavního deliktu velezrady výslovně nezmiňuje jako chráněný objekt kvalitu České republiky jako právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka, lze mít důvodně za to, že i tyto náležitosti upínající se k materiální povaze českého státu vyplývající z Ústavy spadají pod deliktem chráněný objekt. Interpretace náležitosti státu v podobě jeho demokratičnosti byla judikaturou Ústavního soudu opakovaně vysvětlena jako materiální (hodnotová) nikoliv jen formální náležitost (Pl. ÚS 19/93), judikatura Ústavního soudu se rovněž vyjádřila i k charakteristice náležitosti českého státu v podobě svrchovanosti (Pl. ÚS 50/04).
8.
Není náhodou, že chráněný objekt tohoto ústavního deliktu, k jehož spáchání je způsobilý v zásadě jen ten subjekt, který vykonává níže popsanou funkci a jímž zpravidla bude prezident republiky, je vymezen právě svrchu popsaným způsobem. Souvislost s vymezením tohoto deliktu je třeba hledat v primární a tradiční funkci prezidenta republiky, která přešla do poměrů státu jako republiky z někdejší monarchie, a to jako odlesk panovníkova postavení. Tou je reprezentace, ve smyslu ztělesňování státu jako takového, kterou ovšem prezident smí vykonávat, na rozdíl od absolutistických panovníků, jen v rozsahu oprávnění a kompetencí, které mu přiznává Ústava, neboť i prezident je v ústavním státu toliko orgánem, byť ústavním, jehož veškerá jednání je proto třeba poměřovat principem vyplývajícím z kvality státu jako právního státu, a který nalezl výslovné vyjádření v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
9.
Jak uvedeno svrchu, zpravidla se tohoto deliktu může jako subjekt dopustit jen prezident republiky. Dojde-li však k situacím předvídaným čl. 66 Ústavy, lze uvažovat i o tom, že ústavního deliktu velezrady by se mohly dopustit i ty osoby, ve své kvalitě ústavních orgánů, na které přechází výkon těch funkcí prezidenta republiky, které jsou popsány shora a jejichž účelem je ochrana objektu vymezeného skutkovou podstatou ústavního deliktu. Lze však jistě argumentovat i názor opačný, tj. ústavního deliktu se může dopustit pouze prezident.
10.
Protože co do struktury v případě řízení o ústavním deliktu velezrady jde o řízení kvazi trestní (viz svrchu), je namístě uplatňovat i hmotněprávní trestní maximy. To se týká i řešení otázky formy zavinění při spáchání ústavního deliktu velezrady (subjektivní stránka). Ačkoliv komentované ustanovení k formě zavinění mlčí, je z uvedeného důvodu třeba aplikovat ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, podle kterého se ke trestnosti činu vyžaduje úmyslné zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačuje zavinění z nedbalosti.
11.
Jen pro úplnost dodejme, že institut ústavní žaloby proti prezidentu republiky zná i německý zákon o ústavním soudu, přičemž tato žaloba může být proti prezidentovi podána jen pro zákonem výslovně jako úmyslně označené porušení Základního zákona (ústavy) nebo jiného spolkového zákona. Chráněný objekt je ve Spolkové republice Německo zjevně mnohem širší než v našem případě.
Související ustanovení:
§ 11 odst. 2 písm. c) – kompetence pléna, § 97 odst. 4 ústavní žaloba.
Související předpisy:
čl. 2 odst. 3, čl. 65 odst. 1 a odst. 3, čl. 66 Ústavy, – čl. 2 odst. 2 Listiny, – § 3 odst. 3 tr. zák.
Judikatura:
Nález Pl. ÚS 19/93 (sv. 1, s. 1; č. 14/1994 Sb.):
Naše nová ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Česká ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se „starým právem“ hodnotovou diskontinuitu se „starým režimem“. Toto pojetí ústavního státu odmítá formálně-racionální legitimitu režimu a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoli, ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní, než režim demokratický. Jakýkoli mocenský monopol vylučuje ze sebe sama demokratickou legitimitu. Východiskem naší ústavy je materiálněracionální pojetí legitimity a právního státu. V systému demokratického ústavního státu a fungující demokracie ztělesňuje legalita nepochybně svým způsobem i legitimitu režimu, není však s ní zcela zaměnitelná. Tím méně pak lze redukovat legitimitu na formální legalitu normativně-právní úpravy v takovém režimu, v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem – přinejmenším ve smyslu právního státu, protože aplikace práva byla politicky schizofrenní, rozštěpená všude tam, kde vstupoval do hry politický zájem vládnoucích. Legitimita politického režimu se nemůže opírat jen o formálněprávní aspekty, protože hodnoty a principy, o které se režim opírá nejsou jen právní, ale především politické povahy. Takové principy naší ústavy, jako je svrchovanost lidu, reprezentativní demokracie, právní stát, jsou principy politické organizace společnosti, jež nejsou normativně beze zbytku definovatelné. Pozitivně-právní úprava z nich vychází, avšak obsah těchto principů není normativní úpravou vyčerpán – zůstává stále něčím víc. ... Východiskem formálně-legalistické argumentace navrhovatelů je úvodní tvrzení (bod 2.1), že „české právo je založeno na svrchovanosti zákona“. Tím pomíjejí vyšší princip, totiž princip svrchovanosti lidu, který je nositelem nadstátní moci, moci konstitutivní, zatímco zákon je produktem moci uvnitř státu již konstituované a institucionalizované. V rámci ústavního státu nejsou již svrchovanosti, tam jsou již jen kompetence. České právo není založeno na svrchovanosti zákona. Nadřazenost zákonů nižším právním normám neznamená ještě jejich svrchovanost. Dokonce ani ve smyslu rozsahu zákonodárné kompetence v rámci ústavního státu nelze hovořit o svrchovanosti zákona. V pojetí ústavního státu, na kterém je založena Česká ústava, není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Česká ústava např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím „ultra vires“ Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstraněním některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového.
Nález Pl. ÚS 50/04 (č. 154/2006 Sb.):
Toto propůjčení části pravomocí je ovšem podle Ústavního soudu propůjčením podmíněným, neboť originálním nositelem suverenity a z ní vyplývajících pravomocí nadále zůstala ČR, jejíž suverenitu konstituuje nadále čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Podle něho je ČR svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ona podmíněnost delegace těchto pravomocí se podle Ústavního soudu projevuje ve dvou rovinách: v rovině formální a v rovině materiální. První z těchto rovin se týká samotných mocenských atributů státní svrchovanosti, druhá rovina se týká obsahových komponent výkonu státní moci. Jinak řečeno, delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů může trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány ES vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Pokud by jedna z těchto podmínek realizace přenosu pravomocí nebyla naplněna, tj. pokud by vývoj v ES, resp. EU, ohrožoval samotnou podstatu státní svrchovanosti ČR nebo podstatné náležitosti demokratického právního státu, bylo by třeba trvat na tom, aby se těchto pravomocí opětovně ujaly vnitrostátní orgány ČR, přitom platí, že k ochraně ústavnosti je povolán Ústavní soud (čl. 83 Ústavy ČR). Řečené platí v dimenzi formální v rámci platné ústavní úpravy. Pokud jde o podstatné náležitosti demokratického právního státu, ty podle čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR leží dokonce i mimo dispozice samotného ústavodárce. Ústavní soud již ve svém prvním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 týkajícím se zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu konstatoval, že konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci ústavy jsou postaveny nad zákonodárnou pravomoc a tím ultra vires Parlamentu. V dalším nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 Ústavní soud uvedl, že žádnou novelu ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Vyvadil
