Když se tehdy nezaujatý pozorovatel rozhlédl po arabském světě, musela mu připadat situace Palestinců, byť žijících v ghettu Gazy či na okupovaném západním břehu Jordánu ještě přijatelná ve srovnání s tím, co museli zažívat obyvatelé západními intervencemi zničených a rozvrácených okolních arabských zemí, jako jsou Sýrie, Irák, Jemen, Súdán, Libye a Libanon. I sousední stomiliónový Egypt jen tak tak unikl vojenským převratem a návratem k tvrdé diktatuře rozvratu a občanské válce v důsledku oslavovaného tzv. Arabského jara.

Demokratická Bidenova administrativa v Trumpem nastoupeném kursu nepokračovala. Američtí pokrokáři nemají rádi Izrael ani konzervativní arabské režimy a vojenské diktátory. Navíc byli američtí demokraté uhranuti snahou pokračovat ve zmatené Obamově východní politice, která se snažila domlouvat s Íránem a podporovala islamisty v Sýrii. Nic z toho jim nevyšlo – Írán USA nedůvěřuje a jeho velmocenské ambice jsou nepřijatelné jak pro Izrael, tak pro Saúdskou Arábii, přičemž obě země mají na americkou politiku stále značný vliv. Výsledkem toho všeho bylo, že si USA v Bidenově éře všechny hráče v regionu více či méně popudily proti sobě a nic za to nezískaly. Rusko se v regionu pevně usadilo a klíčové Turecko se utvrdilo v názoru, že se USA nedá důvěřovat.