V dnešní glose se chci zastavit u dvou událostí, které plnily média v uplynulém týdnu.

Tou první je úmrtí spisovatele Milana Kundery. Kundera je patrně jediným velkým českým spisovatelem, který dosáhl ve světě svým dílem všeobecného uznání a slávy. Nikdo jiný se mu na poli literatury nepřiblížil a troufám si tvrdit, že asi ani nepřiblíží (včetně autora proslulého Švejka a nobelisty Seiferta). Srovnatelných velikánů má česká kultura jako šafránu a je proto nesmírně podivné, jakým způsobem česká elita Kunderu, jeho dílo i odchod z tohoto světa komentuje, hodnotí a vyjadřuje se k němu.

Souhrnně ona záplava slov vyvolává u nezaujatého čtenáře dojem, že u nás se úspěch neodpouští. Ani ve chvíli smrti nelze oslavit Kunderovo dílo, které si vydobylo u nás i ve světě proslulost, aniž by se český novinář a kritik falešným moralizováním a drby z jeho života nějak nepokusil snížit a pošpinit nějak jeho osobnost a její význam. Ta závist, která sžírala jeho generační kolegy, se přenesla na jejich domácí následovníky, kteří dští špínu na velikána s pocitem, že se tím zmocňují alespoň kousku jeho slávy. Časopisy, které se neštítí na politickou objednávku vytvářet byzantské kulty sporných politických figur, odpouštějíce jim pochybení a poklesky do očí bijící, se nestydí i v okamžiku smrti špinit a zpochybňovat osobu světoznámého autora, jako by tím šlo zmenšit jeho umělecký význam a úspěch.

Asi to patří k českému údělu – ti, kteří skutečně něco dokázali a vytvořili, jsou závistivci špiněni, hanobeni a vysmívání, zatímco jsou pilně budovány kulty falešných hrdinů a pochybných ikon. Česká malost a závist ležely jako balvan mezi velkým spisovatelem a jeho zemí. Můžeme se za to jenom stydět.