ečekaná ofenzíva sunnitských milicí radikálního hnutí ISIL (Islámský stát v Iráku a Levantě), v jejichž rukou se ocitla významná část severního a středního Iráku s druhým největším městem Mosulem, alarmovala pozornost světa. Nejasné pozadí jejich nové síly dává tušit, že proces politického a mocenského přeformátování regionu postoupil do další fáze.

Ta první započala tzv. „Arabským jarem“ – řetězcem lavinovitě se šířících revolt proti autoritativním vládcům, převážně věrným a dlouholetým spojencům Západu oddaně celá léta podporujícím jeho válku proti islámskému terorismu. Západ je však hodil přes palubu a tato povstání překvapivě přivítal jako výraz údajného nezadržitelného pohybu světa k liberální prozápadní demokracii a začal spolupracovat s do té doby většinou podzemními islamistickými hnutími, která se stala hlavní silou vítězné opozice.

V zemích, kde se opozici nepodařilo snadno uspět, západní velmoci intervenovaly buď přímo samy vojensky, jako v Libyi, nebo nepřímo prostřednictvím svých dlouhodobých spojenců v ropných monarchiích Arabského poloostrova podporovaly protivládní povstání (Sýrie). Výsledkem toho všeho je politický a ekonomický rozvrat a chaos, který zachvátil celý region. Původní propaganda, že se jedná o spontánní šíření demokracie a lidských práv, rychle vzala za své ve chvíli, kdy se nastupující islamistická radikální hnutí začala projevovat konkrétními politickými činy. Společnosti jednotlivých Arabským jarem zachvácených zemí se začaly ocitat na prahu studené, či dokonce otevřené, horké a krvavé občanské války, jako je tomu v Sýrii.