Míra neúspěšnosti vysokoškolského studia je na našich veřejných vysokých školách obecně velmi vysoká a v důsledku toho dochází k obrovskému plýtvání veřejnými prostředky i časem mladých lidí. V tomto ohledu již můžeme hovořit o skutečném národohospodářském problému a měli bychom se tedy ptát, jaké jsou jeho příčiny. Zatím se však nezdá, že by se kompetentní místa seriózní analýzou situace v českém vysokém školství chtěla vážně zabývat.

Jako absolvent dvou vysokých škol za minulého režimu, občasný přednášející na současných českých vysokých školách a otec tří absolventů, kteří završili vysokoškolská studia v systému dnešním, se pokusím do debaty o tomto závažném problému přispět svými dílčími zkušenostmi a poznatky, které shrnuji v následujícím textu.

Vysoká neúspěšnost studentů na českých veřejných vysokých školách na první pohled implikuje závěr, že studium na nich je velmi náročné, což by mělo být i známkou jeho kvality. Z praxe a zkušeností s čerstvými absolventy našich vysokých škol však dobře víme, že tomu tak většinou není. Naopak, troufám si říci, že v posledních dekádách jsme svědky postupné a prohlubující se faktické degradace vzdělání v naší zemi. Zdá se bohužel, že přes veškerý rozmach informačních technologií, internetu a sociálních sítí se každá další generace vysokoškoláků potýká s vlastní snižující se jak odbornou, tak i kulturní úrovní.

Příčin je nepochybně mnoho, některé jsou obecné a můžeme je identifikovat ve všech vyspělých zemích, některé jsou specifiky české. Působí vývoj v rodinách i dlouhodobě nevyhovující situace v základním a středním školství, jejich nadměrná feminizace, nedostatky ve financování a odměňování, sociální problémy atd.

Podle mě u nás velmi podstatnou negativní úlohu hraje dlouholetý důraz na extenzívní rozšiřování nejen středního, ale i vysokoškolského vzdělání na větší část nebo dokonce v představách některých „vizionářů“ pokud možno celé populační ročníky. Namísto tradiční hierarchicky uspořádané vzdělávací soustavy fungující na náročném výběrovém principu a meritokratických zásadách u nás po roce 1989 zvítězila progresivistická rovnostářská představa, že na maturitu mají mít nárok v podstatě všichni a vysokoškolské vzdělání má získat nikoliv výběrový, ale masový charakter. Argumentem byly vysoké počty lidí s vysokoškolským vzděláním na Západě v porovnání se situací u nás po pádu komunismu. Bezprostředním cílem vzdělávací politiky po obnovení demokracie se tedy stalo tuto zjevnou statistickou diskrepanci co nejrychleji změnit, aniž by někdo příliš zkoumal, co oni absolventi tisíců západních univerzit a dalších nejrůznějších typů vysokých škol nejrůznější kvality opravdu umějí a zda extenzi tohoto formálního vzdělávání v podobné šíři opravdu potřebujeme.