Zdá se to tak hlavně proto, že ukrajinská krize se mediálně rozvíjí především jako konflikt mezi Západem a Ruskem, jako jakési pokračování staré studené války, zatímco její podstata – vnitřní politická, společenská i ekonomická krize dlouhodobě nestabilního postsovětského státu složitě hledajícího svou identitu a mezinárodní zakotvení je v podstatě přehlížena. Krize je z pohledu Západu v podstatě zredukována na přetahování s Ruskem o to, zda bude Ukrajina vytržena z tradičních staletých vazeb a stane se protirusky orientovaným satelitem Západu nebo zda bude zachován nějaký geopolitický status quo. Takový přístup je nebezpečný a vede pouze k eskalaci, nikoliv řešení.

Kořeny ukrajinské krize leží v době rozpadu SSSR. Pokojná desintegrace bývalé jaderné světové velmoci osamostatněním bývalých sovětských republik proběhla nečekaně hladce a bezkonfliktně k překvapení celého světa, který se hrozil nepředvídatelného násilí a konfliktů. Ty, stejně jako frustrace a napětí zůstávaly skryty pod povrchem a nyní se ve změněných podmínkách znovu vracejí.

Ukrajina je toho jasným příkladem – byl to sovětskou komunistickou byrokracií vytvořený administrativní útvar spojující vzájemně odlišné a málo související oblasti, postrádající společnou identitu, tradice i historickou zkušenost. Jako samostatný stát vznikla nikoliv v důsledku uvědomělého boje svého obyvatelstva za nezávislost, ale jako výsledek odporu komunistické nomenklatury proti jelcinovským změnám v SSSR. Celých uplynulých více než dvacet let slouží Ukrajina jako varovný příklad nezvládnuté transformace a korupčního prostředí – jako příklad neúspěšné země ovládané oligarchy.

Pro Rusko bylo oddělení Ukrajiny zásadní negativní změnou, jíž nebylo schopno v době svého totálního ekonomického a politického rozkladu zabránit. Ztratilo velkou část území, které bylo více než tři století integrální součástí Ruska a jehož velká část je kompaktně osídlena Rusy. Ekonomicky i historicky šlo vždy o klíčová teritoria pro ruský stát.