Zdá se to tak hlavně proto, že ukrajinská krize se mediálně rozvíjí především jako konflikt mezi Západem a Ruskem, jako jakési pokračování staré studené války, zatímco její podstata – vnitřní politická, společenská i ekonomická krize dlouhodobě nestabilního postsovětského státu složitě hledajícího svou identitu a mezinárodní zakotvení je v podstatě přehlížena. Krize je z pohledu Západu v podstatě zredukována na přetahování s Ruskem o to, zda bude Ukrajina vytržena z tradičních staletých vazeb a stane se protirusky orientovaným satelitem Západu nebo zda bude zachován nějaký geopolitický status quo. Takový přístup je nebezpečný a vede pouze k eskalaci, nikoliv řešení.
Kořeny ukrajinské krize leží v době rozpadu SSSR. Pokojná desintegrace bývalé jaderné světové velmoci osamostatněním bývalých sovětských republik proběhla nečekaně hladce a bezkonfliktně k překvapení celého světa, který se hrozil nepředvídatelného násilí a konfliktů. Ty, stejně jako frustrace a napětí zůstávaly skryty pod povrchem a nyní se ve změněných podmínkách znovu vracejí.
Ukrajina je toho jasným příkladem – byl to sovětskou komunistickou byrokracií vytvořený administrativní útvar spojující vzájemně odlišné a málo související oblasti, postrádající společnou identitu, tradice i historickou zkušenost. Jako samostatný stát vznikla nikoliv v důsledku uvědomělého boje svého obyvatelstva za nezávislost, ale jako výsledek odporu komunistické nomenklatury proti jelcinovským změnám v SSSR. Celých uplynulých více než dvacet let slouží Ukrajina jako varovný příklad nezvládnuté transformace a korupčního prostředí – jako příklad neúspěšné země ovládané oligarchy.
Pro Rusko bylo oddělení Ukrajiny zásadní negativní změnou, jíž nebylo schopno v době svého totálního ekonomického a politického rozkladu zabránit. Ztratilo velkou část území, které bylo více než tři století integrální součástí Ruska a jehož velká část je kompaktně osídlena Rusy. Ekonomicky i historicky šlo vždy o klíčová teritoria pro ruský stát.
Uspokojení, které zavládlo na Západě po zatlačení Ruska bezprecedentně daleko na východ, má jednu velkou slabinu. Rusko s tímto stavem není trvale smířeno, považuje jej za nespravedlivý a vynucený a snaží a bude se jej snažit změnit. Tento postoj je široce sdílený a není vázán na jednu osobu nebo jednu vládnoucí garnituru. Proto laciná personifikace ruského postoje s osobou prezidenta Putina vůbec není na místě.
Svět a Evropa mají podobnou zkušenost s dělením a umělým oslabováním Německa. To vytvořilo pouze dlouholetou konfliktní oblast v Evropě a nakonec se znovusjednocení stejně prosadilo, stejně jako německá dominance minimálně ve střední Evropě. Podobný proces, bohužel v konfliktní podobě, zažíváme nyní v Evropě východní.
Pokus Západu jednostranně začlenit Ukrajinu do své sféry vlivu, aniž by měl připraven projekt celkového řešení vztahů s Ruskem, uvedl do pohybu procesy, které vytvářejí velmi nebezpečnou výbušnou směs. U části obyvatel na Západě Ukrajiny vyvolal naivní přehnaná očekávání, že Západ je schopen zemi ekonomicky zajistit, a oživil protiruský nacionalismus. Na východě země naproti tomu vyvolal obavy a snahu o oddělení. V Rusku naopak západní politika posílila přesvědčení, že Západu jde o totální oslabení a likvidaci Ruska jako relevantní velmoci a Rusko začalo asertivně jednat.
Ukrajinská krize ukazuje, že region i svět rozpad SSSR ještě zdaleka neabsorbovaly a že zde zůstává významné ohnisko otevřených problémů, které Evropu i svět ohrožují. Jejich eskalace není v našem zájmu. Proto je třeba zásadně odmítnout krátkozraké pokusy hodnotit dění bipolární optikou – usilovat o vítězství Západu a potrestání Ruska nebo naopak. Pro obě strany by takové vítězství bylo vítězství Pyrrhovo a pro Ukrajinu tragédie.
Ukrajinskou krizi nelze vyřešit bez vybudování nové architektury vztahů mezi Ruskem a Západem. Jen v jejím rámci může fungovat asociační dohoda Ukrajina-EU. Naším vítězstvím nemůže být nová studená válka, frustrované a nepřátelské Rusko a nesmyslné závody ve zbrojení.
Boje na Ukrajině a prolévání krve toto vše značně ztížily. Stále trvá problém soužití menšiny velkého národa s oporou v sousední velmoci a většinového národa teprve hledajícího a budujícího svou identitu a národní tradici. Je to problém zásadní a měli bychom mu rozumět alespoň my v ČR. My jsme jej měli před 70 a více lety ve vztahu s Němci a nebyli jsme schopni nalézt řešení. To přinesla v drastické podobě až druhá světová válka a období těsně po ní. Druhou podobnou krizi v soužití národů v mnohonárodním státě v době rozpadu Československa jsme zvládli proto, že jsme pochopili priority a našli dlouhodobé oboustranně výhodné řešení.
Ukrajina i východní Evropa potřebují totéž – ne vítězství a porážku – ale řešení a dohodu, na níž vydělají všichni. Netahejme do svých představ paralely s Mnichovem a rokem 1968 – to jsou naše vlastní frustrace a s realitou dnešní Ukrajiny málo souvisejí. Inspirujme se jinde, hledejme dlouhodobá řešení.
Jiří Weigl, vystoupení u kulatého stolu k situaci na Ukrajině organizovaném americkým think-tankem „American Institute in Ukraine“ dne 8. července 2014 v Praze.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: klaus.cz
