Za středověku, aby se ochránili ti zdravější, často je zazdívali ty “nakažené“, většinou “spolunevolníky“, v jejich vlastních domech i s rodinami. My máme karanténu, ven smíme, jen když máme nasazenou roušku, která se stala symbolem doby, stejně jako to byl v případě černé smrti “ochranný oblek“ s maskou a zobanem.

Naše opatření se zdají být humánnější než ta středověká, přesto jsou psychologické dopady na populaci, i přes již zmiňovaný nepoměr mezi oběma pandemiemi, podobné: vyprázdněné ulice, když už někoho potkáte, nevíte, zdali je to bandita anebo soused. Lidé pod tlakem negativních zpráv, často racionálně nepodložených, mají dojem, jako by se schylovalo ke konci světa. Všude přítomný strach způsobuje různé druhy šikany- přes slovní ataky na ulici, konče udáním souseda na policii. Reakce adekvátní morové ráně, kde šlo skutečně “o krk“ každému, nikoliv však dnešní pandemii koronaviru.

Zkrátka, nová doba vyprodukovala nový typ viru, a jistě se tak nestalo náhodou. Na druhé straně, kdy jindy na sobě můžeme nejlépe pocítit, jak málo nám k životu stačí a co všechno kolem je zbytné a nesmyslné.

Ať si to ale uvědomujeme nebo ne, stojíme na historické křižovatce, srovnatelné například s rokem 1938. Právě na něm je možné srozumitelně demonstrovat, kam vedla politika našich “defétistických“ vůdců. Zastavili jsme se na obdobném rozcestí, jež bude v tomto zlomovém okamžiku určovat charakter naší země na roky, ne-li na desetiletí.

A máme opět stejnou možnost jako osmatřicátém – buď se podvolit okolnostem a nechat se “zazdít“, nebo jít “do války“ s koronavirem, obrazně řečeno “na zteč“. Sám bych volil variantu číslo dvě, prezentovanou profesorem Pavlem Kolářem.