V této souvislosti se začal prosazovat pojem denacifikace, tedy odstranění vlivu nacionálního socialismu ze všech sfér života, hlavně však z politiky a z hospodářství. Ti hlavní pachatelé byli odsouzeni v norimberském procesu a (někteří) spravedlivě potrestáni, část svému trestu unikla sebevraždou. Němců, kteří si nějakým způsobem, tu více či méně, zadali s nacionálním socialismem a fašistickou ideologií, však byli statisíce. Jaká však byla skutečná realita tohoto procesu?

Jak uvádí dr. Aleš Rozehnal, v celé této věci zaujalo Německo značně schizofrenický postoj. Nacionálněsocialistická Německá dělnická strana (NSDAP) byla sice označena za zločineckou organizaci, ale prakticky existovala dál, pouze pod pozměněným názvem Národněsocialistická strana práce Spolkové republiky Německo (NSAP-BRD). Dokonce používala i symboly své předchůdkyně. Měla své zastoupení v Bundestagu – okolo 15 % (z toho je vidět, jak poměrně velké množství občanů jí volilo) a byla mnohdy důležitou veličinou na miskách vah, při sestavování koalic. (Trošku mi to připomíná naši lidovou stranu a ono šrámkovské heslo: Být vždy při tom). Přestože jí vyčítali, že se od své předchůdkyně dostatečně neodpoutala, přece jenom se hodila, když bylo třeba. Předseda strany Adalbert Edel byl bývalý člen NSDAP a spolupracovník gestapa.

Její výraznou političkou byla Martha Kipfelová (jaká to shoda okolností, pomyslím-li na soudružku Martu Semelovou), velká obdivovatelka Adolfa Hitlera, která u příležitosti jeho smrti pronášela plamenné projevy a hovořila o jeho lásce k lidem. Dokonce v jednom televizním vystoupení projevila souhlas s popravou antifašistické aktivistky Sophie Schollové, členky ilegální skupiny Bílá růže. (Řeknu vám, takovouhle shodu okolností si nevymyslíte, když si uvědomíte pravidelná vystoupení Semelové u hrobu Klementa Gottwalda a její de facto souhlas s popravou Milady Horákové v pořadu ČT). Poslancem za tuto stranu byl v sedmdesátých(!) létech Heinrich Anders, bývalý příslušník hitlerovské státní policie a účastník perzekucí antifašistů.