Nemá to ten správný drajv. Kde jsou doby, kdy se předvolební kampaň nesla v duchu hesel: Volte voli, volte krávy, jen nevolte klerikály! nebo Volte voli, volte štíři, jen nevolte číslo čtyři! To se psal rok 1946, číslo čtyři měli komunisté a přes tuto intenzívní masáž stejně volby vyhráli. V tomto smyslu bych pro ty letošní zvolil např. slogan: Nejsem žádná prázdná bedna, proto volím číslo jedna. (To prosím není propagace, pouze zkouška neumělého volebního rýmu). Tak tyhle volby samozřejmě nepamatuji. Já jsem si se svým příchodem na svět počkal ještě rok po tom, co Kléma přišel z Hradu, aby sdělil lidu, že pan prezident…

Má první volební zkušenost se týká období někde v druhé polovina padesátých let. To už tenhle národ volil (samozřejmě demokraticky) jednotnou kandidátku Národní fronty a „chodit za plentu“ pro případnou úpravu volebního lístku se nejen neslušelo, ale ani nedoporučovalo. (V některých místech pro jistotu ani plenty neměli). Bdělé oko volební komise tento „přestupek“ zaznamenalo a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Byl jsi za plentou soudruhu? Byl? No tak se nediv!“

Jako malý pionýr národní školy v Bystrém jsem musel stát „čestnou stráž“ u volební urny. Lidé stáli v řadě a pomalu přistupovali k volební schránce, aby odevzdali svůj hlas „ve prospěch socialismu a míru“. Došlo na manželskou dvojici, která si také vystála svojí „národní“ frontu. Pán přišel k urně, vytáhl z kapsy špačka tužky, položil si lístek na urnu a rázným tahem přeškrtl jedno jméno soudružky na kandidátce. Pak vhodil upravený lístek dovnitř. Tužku podal manželce, ta následovala jeho příkladu a učinila totéž. Měli odvoleno! A malý pionýr jenom zíral s pusou otevřenou. O tom se totiž ve škole nic neučili. Ale zpět do současnosti.