Jako hlavní důvod flagrantního narušení suverenity Iráku spojenci uváděli zbraně hromadného ničení, kterými měl irácký diktátor Saddám Husajn údajně disponovat. Slovo „údajně“ je v tomto případě více než na místě. Do dnešního dne se totiž v Iráku žádné takové zbraně nenašly.

Vše začalo invazí do Iráku

Z hlediska mezinárodního práva naprosto nepřijatelnou invazi do Iráku překryly další a další neméně nepovedená a neméně nepřijatelná rozhodnutí, kterými Obama, Sarkozy, Berlusconi, Merkelová a představitelé Evropské unie zásadním způsobem ovlivnili běh dějin a postupně přidávali další a další hřebíčky do rakve západní civilizace. Husajna se podařilo odstranit naprosto lehce, ale nikdo z „moudrých“ západních vůdců nepřemýšlel o tom, co bude poté. Země se utápěl v chaosu a drtivá většina Iráčanů v zemi odmítala přítomnost amerických vojáků, kteří byli nakonec Obamou v roce 2011 posláni zpět domů.

Právě tehdy se započala historie Islámského státu, který logicky využil bezvládí způsobení invazí spojenců a dnes představuje největší hrozbu pro bezpečnost obyvatel nejenom evropského kontinentu. Místo, aby se před pěti lety západní vůdci poučili ze svých omylů, vehnali ještě ten samý rok celý svět do dalších problémů. Tentokrát bylo třeba šířit demokracii do Libye, kde vládl více než čtyřicet tvrdou rukou plukovník Muammar Kaddáfí. V 80. letech podporoval terorismus, ale v posledních letech před pádem svého režimu se stal poměrně spolehlivým partnerem západního světa. Držel na uzdě islamisty a neumožnil stovkám tisícům migrantů ilegálně cestovat do Evropy. Bylo to snad málo?

Arabské jaro byl podvod

V rámci tzv. arabského jara, které začalo na podzim 2010 v Tunisku, proti Kaddáfímu vystoupili povstalci, což „prozíraví“ západní vůdci přijali, podobně jako v dalších arabských zemích, s neskrývaným jásotem. Kaddáfí byl sice diktátor a notorický lhář, ale v jednom měl přece jenom pravdu. Povstalci nebyli v drtivé většině žádní demokraté, ale příznivci radikálního islámu. Západní zpravodajské služby měly jistě dostatečné informace o zastoupení „demokratů“ mezi povstalci, západní vůdci však rozhodli jasně: Ve jménu demokracie a lidských práv musí být Kaddáfí zlikvidován. Mimořádně aktivní byli tehdy prezident Sarkozy a bývalý Kaddáfího přítel, italský premiér Berlusconi.