Tehdy mi totiž zavolal Pavel Tigrid z Paříže a položil mi otázku: Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem? Odpověděl jsem mu: My dva bychom se určitě vrátili.

Nějaký čas jsem takové představě nevěřil, ale brzy bylo možné tušit, že změna je ve vzduchu.

Václav Havel dostával ve světě jednu prestižní cenu za druhou: Cenu Olafa Palmeho, vídeňskou cenu dr. Karla Rennera, Mezinárodní cenu Evropské kulturní společnosti a série končila udělením Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů spolkové vlády 15. října 1989, kterého jsme se již zúčastnili společně s Pavlem Šrutem, který přijel z Prahy.

Události 17. listopadu jsem sledoval skoro v přímém přenosu: Referoval mi o nich kameraman Československé televize Vladimír Dousek z telefonní budky z Václavského náměstí a já ty informace dával dál.

V pondělí 28. listopadu mi zavolal Karel Kryl, že by u nás rád přespal, protože žádá o vstupní vízum a bude muset na něj čekat: Zemřela mu maminka.