V panských salonech se diskutovalo jako třeba v Praze v domě U bílého nosorožce v salonu paní Berthy Fantové, kde se v roce 1911 sešel Franz Kafka s Albertem Einsteinem, který tam poprvé uviděl svou budoucí partnerku Johannu.

A kavárny fungovaly podobně: Třeba Ernest Hemingway sice ještě třeba ve dvacátých letech XX. století s Pablem Picasem navštěvovali salon Getrudy Steinové v Paříži, ale celou řadu svých krátkých próz a Fiestu napsal v Café de la Contrescarpe, kde sedával s Jamesem Joycem nebo Scottem Fitzgeraldem. Ve Vídni se zase scházeli Gustav Klimt, Karl Kraus, Adolf Loos a Franz Lehár v Café Museum. A u nás by bez kaváren nebyla ani avantgarda: Vítězslav Nezval se přiznal, že tam napsal celé své dílo kromě Snídaně v trávě.

Kavárny se staly znakem metropole a již na začátku minulého století se říkalo, že by jimi bylo možné i v Praze souvisle procházet podél hlavních ulic, kdyby se mezi nimi probouraly zdi. O Národní třídě to platilo bezezbytku, jen by se občas muselo projít redakcí, knihkupectvím či nakladatelstvím, která dělila Slavii od Národní kavárny a dál od Paukertů, pár kroků to bylo do Louvru či Moulin Rouge, do moderního Metra a starosvětské Unionky.