Mám chuť v tázání pokračovat a zeptat se: Jaké bylo moje dětství? A tady je odpověď: Moje dětství bylo jarní! Kam moje paměť dohlédne, těšíval jsem se vždycky na jaro, protože v té době jsme opouštěli s babičkou Prahu a stěhovali jsme se do Luk pod Medníkem.
Nejdříve nesměle, jen na víkendy, abychom si nový rok ozkoušeli, ošahali, očichali, abychom věděli, do čeho jdeme. Později jsme tam jezdili na půl týdne a od první dubnové bouřky jsme tam už bývali minimálně až do švestek či do povidel, kdy po obloze táhly trojúhelníky divokých husí.
Od té doby si pamatuji, že jaro voní hlínou, která se otevírá a vlhne jako roztoužená žena. Na zimu se půda schoulí, aby jí nebyla moc zima. Zjara se začne drolit, ráda pije, nasává a bobtná. Jsou z ní cítit zetlelé stopy minulého léta a nová chuť se rozdávat.
Letos v březnu jsem se s touto vůní zase setkal na zahradě, když jsem šel pro dříví. Nečekaně mě přetáhla přes nos a já na zlomek času omládl o šedesát let. Když pršelo, babička nosila zelenkavou perelínu s mohutnou kapucou, holínkama a vypadala jako švédští námořníci. Tou dobou jsme spolu okopávali a prořezávali stromy, přerývali záhony a já pro strejdu Fanflulíka sbíral žížaly, s kterými chodil na ryby. Naše nažloutlé žížaly sázavským candátům obzvláště chutnaly.
Od března jsme doma za okny pěstovávali ze semínek rajčata a okurky. Semínka rajčat jsme rovnou strkali do hlíny, ale okurky jsme nechávali naklíčit na mokré vatě. Denně jsem je pozoroval a čekal, kdy puknou a vystrčí sepjaté dvojice lístků. Prosili jimi, abychom je zasadili do hlíny. V ten čas už bylo třeba pikýrovat rajčata a přesazovat je do rabátek, aby mohla košatět. V květnu už šla málem sama pěšky z Prahy do Luk pod Medníkem.
Když jsem takhle jednou kontroloval nabobtnalá semínka okurek, vešla do pokoje babička se stříbrnou slzou u oka. Lekl jsem se, že se někomu z rodiny něco stalo. Promluvila až za chvíli. Pevným hlasem řekla: „Tvý děti se o tom už budou učit, vyhodili Honzu Masaryka z okna.“ Bylo 10. března 1948. Škoda, spletla se o generaci. Učí se o tom až mí vnuci a dodnes se neví, jak to bylo.
Po Masarykovi zemřel 3. září Edvard Beneš a s ním se pohřbívala celá Masarykova republika. Správná odpověď na mou otázku tedy zní. Moje dětství bylo jarní a pohřební.
Oba ty pocity jsou ve mně jako v truhle a nemohu se jich zbavit. Měl jsem v úmyslu napsat jen milý fejeton o jaru a o tom, odkud přicházím. Je to nejspíš svědectví o tom, že přicházím odněkud, odkud to napsat nejde.
Promiňte: ani v pointě se generační skepse nezbavím.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
