V roce 1918 jsme díky výsledkům války získali samostatnost. Tenkrát se neměnila jedna ze základních mocí – moc soudní. Soudy byly založené na tisícileté zkušenosti říše Římské. Soudci měli jasná pravidla, co mohou rozhodovat, a hlavně jak mají rozhodovat. Pravda byla základním kriteriem soudních rozhodnutí. Celou první republiku tato pravidla platila. Protektorátem skončila éra demokratického soudnictví. Soudy se staly nástrojem moci výkonné.

Po roce 1945 ve skutečnosti moc výkonnou i soudní uchopila komunistická strana. Jistá teoretická naděje, že se republika zbaví totality, nastala v roce 1989. Bohužel, občané „s právnickým vzděláním“ si přizpůsobili zákonná nařízení a předpisy takovým způsobem, že rozum to přestává chápat. Nejhorší je nedostatek logického myšlení u zákonodárců. Máme 281 zákonodárců, ale logicky uvažujících je poskrovnu. Zřejmě je to důsledek vysokoškolského studia právnických fakult.

Naše Ústava je ve své podstatě Ústavou z první republiky. Ale právníci její výklad ohnuli takovým způsobem, že justici lze oprávněně nazvat mafií. Dovede si někdo představit, že by poslanecká sněmovna rozhodovala o tom, zda některý z poslanců je nakažený přenosnou nemocí? Lze si představit, že některý lékař rozhodne, aby o nemoci rozhodoval parlament? To je zajisté nepředstavitelné.

Domnívají se poslanci, že jsou náležitě vyškolení o obsahu všech právních předpisů? Ale poslanci by měli vědět, že v demokratickém státě platí presumpce neviny. Garantem toho, aby byla presumpce neviny zajištěná, je nesporně soud. Jak je možné, že státní úředník (státní zástupce) neví, že o vině a nevině rozhoduje v právním státě soud? Nashromážděné materiály o činnosti kohokoliv, nelze bez svolení soudu posílat přímo některým členům (jakéhosi výboru) poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna výlučně „vydává“ právní předpisy. Má-li státní úředník pochybnosti o plnění těchto předpisů, musí se obrátit na soud, nikoliv na poslaneckou sněmovnu. O nakažlivé nemoci rozhoduje lékař. Když bude mít státní úředník pochybnosti o zdraví občana, také požádá poslaneckou sněmovnu, aby o tom rozhodla?

Mezi základní občanské právo nesporně náleží právo na spravedlivý soud. Ústava jednoznačně nařizuje, jak mají soudci při své práci postupovat. Každý soudce musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Každý čin a každé jednání není popsáno v právních předpisech. Ale obecně v každém právním státě platí, že občan může činit vše, co zákon nezakazuje. A soud rozhoduje (výhradně) o tom, co mu žaloba předkládá. Žalobu si soudce nesmí nijak přizpůsobovat. Soudce není vychovatel. Do materiálů k žalobě (důkazů) může soudce vyžadovat doplnění. Ale nikdy nesmí měnit žalobní návrh. Podstata spravedlivého rozhodování spočívá v tom, že soudce může jedné straně sporu nějakou věc či právo odebrat, nic si nesmí přivlastnit, a tutéž věc či právo přiřkne protistraně. Tomuto principu se říká důkaz opakem. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu.