Pravda v naší republice (navzdory ujišťování všemi vrcholnými orgány) nevítězí. Občané se spravedlnosti často nedovolají. Pokusím se vysvětlit proč.

Státní zástupci nejsou zařazení tam, kam patří. Nyní jsou v gesci Ministra spravedlnosti. Ale jejich povinností je dohlížet, nebo dávat podněty policii, aby život všech obyvatel probíhal tak, jak nařizují zákony. Každý občan může činit vše, co není zákonem zakázáno. Logicky z toho vyplývá, že státní zástupci mají být součástí Ministra vnitra.

Někteří státní zástupci se nyní chovají jako by byli součástí moci soudní. Zasahují do soudních postupů. Jejich zasahování se opírá o znění Občanského soudního řádu, který Ministerstvo spravedlnosti není schopné uvést do stavu čitelného pro všechny občany. Znění tohoto právního předpisu umožňuje soudcům ignorovat libovolné důkazy, které občan předloží. Umožňuje soudcům vynášet výroky, které jsou z hlediska matematiky nepravdivé. „Závazný právní názor“ nám ve sdělovacích prostředcích vysvětlovali různí ministři spravedlnosti. Předseda Ústavního soudu se domnívá, že soudci mají nalézat právo, a podle toho rozhodovat. V právním státě soudce rozhoduje podle předložených důkazů a svého svědomí, znění zákona musí chápat hierarchicky.

Ústavní soud nezasáhl do výkonu amnestie odcházejícího prezidenta Klause. Amnestie sice na čas vyprázdnila věznice, ale protože systémovou chybu zákonodárci neopravili, věznice opět praskají ve švech a nespravedlivě odsouzení jsou opět v „nápravném zařízení“. Stát doplácí na špatnou interpretaci Ústavy. Senát je zralý na zrušení.

Zárukou spravedlivého rozhodování je respektování pravdy. Soudce hledá pravdu v žalobě. Má právo a povinnost rozhodnout podle svých znalostí zákona a podle svého svědomí. Vždy existují pouze dva možné výroky soudce. Jsou to: