Každá smlouva je projevem svobodné vůle mezi dvěma subjekty. Jestliže některá strana poruší smluvní podmínky, je povinností státu potrestat stranu, která podmínky porušila. V právním státě jsou smlouvy chráněné zákonem.

Občané „s právnickým vzděláním“ sedící v parlamentu si ze sporů o platnosti smluv udělali zdroj prebend. Upravili právní předpisy tak, že soud může každé podání o plnění smlouvy vrátit žalobci s odůvodněním, že žalobce neprokázal „naléhavý právní zájem“. Ze žaloby o platnosti smlouvy se stává žaloba o úplně jiné skutečnosti.

Nejčastější problémy, kdy se občan obrací na soud, si tito vzdělaní „občané“ přesunuli do správního řízení. Úředníci ve státní správě rozhodují o platnosti smluv s telefonními operátory, nebo určují viníky v dopravních nehodách (ČTÚ, samosprávy krajů).

V žádné firmě si právní oddělení nemůže přisvojit firemní peníze. V našem státě s naprostým klidem si soud přidělí peníze ze státního rozpočtu. Patrně za jiné služby, které poskytuje politikům.

Jak vynést spravedlivý (pravdivý) výrok soudu zjistily státní útvary již před dvěma tisíci lety. Bohužel, naše „moderní právní věda“ ignoruje tento způsob rozhodování. V minulém století byl matematickou logikou stvrzen důkaz opakem (opaku, z opaku). Je jednoduchý a říká, že výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně sporu. Oba výroky musí být (logicky) pravdivé. Nesmí dojít ke sporu. V matematické logice se vztah nazývá ekvivalence.