Evropští politici už zapomněli, jak islámští Osmané po staletí terorizovali Evropu? Erdogan svou vizi neskrývá: chtěl by oživit zašlou slávu Osmanské říše. Dobře ví, že díky levicovým politikům v EU není bez šancí. A právě politické vedení EU Turecko usvědčuje přinejmenším z dvojího pokrytectví, o Kypru ani nemluvě.

Arabové tvoří v Izraeli 20% menšinu a žádají na území, které vítězné velmoci po I. světové válce vyčlenily pro „znovuvytvoření vlasti pro židovský národ, samostatný stát. Tento požadavek chtějí prosadit za každou cenu. Podle Charty Fatahu z 1.7.2009 také silou zbraní a občas i teroristickými útoky. A svět v tom úsilí Araby finančně i politicky podporuje a tleská jim.

Kurdové v Turecku také tvoří 20% menšinu a také požadují samostatnost a nezávislost. A také oni si občas pomáhají teroristickými útoky. Turecko arabské požadavky v Izraeli podporuje, ale svým vlastním kurdským spoluobčanům stejné požadavky odmítá. A svět zůstává k požadavkům kurdské menšiny téměř hluchý.

Když Erdogan se svou islámskou politikou vyhrál volby v Turecku, prosadila jemu poslušná vláda výměnu ve vedení státních institucí. Tisíce soudců, státních zástupců i policistů byly propuštěny. Pokračovaly čistky v armádě a došlo i na novináře. Největší Erdoganův odpůrce žije v exilu. A takové Turecko je dál v NATO a má podporu i sympatie nejvlivnějších zemí v EU.

Když konzervatisti v Polsku vyhráli volby, začali do vedení významných státních institucí dosazovat „své“ lidi. Je to běžná praxe volebních vítězů. Protesty polské levice, jak jinak, podpořili levicoví politici v EU a začali téměř Polsku vyhrožovat. Nemělo by se všem měřit stejným metrem?