Tak se mi to podařilo, jak se zdá. Když projedu facebook, diskuse na internetu, blogy, ba i média tištěná, vyplývá to z nich jasně: už mě nenávidí úplně všichni.

Jedna polovina národa, totiž ti, kteří byli blíže bývalému senátorovi, dnes poslanci a předsedovi hnutí Úsvit, Tomiovi Okamurovi spílají mně, případně svému idolu, že se spolčil s cigoškou, černou hubou, anebo ještě lépe, s bílou hubou, co obhajuje černý, že sednul na lep kariéristce.

Druhá polovina národa si odplivává výhradně přede mnou a odsedává si ode mne ve svých kavárnách, aby se mohla i nadále věnovat ušlechtilé četbě Literárních listů a studovat program DOXu. Pro tu jsem zradila svůj původ, svoje vzdělání, svoji příslušnost k intelektuální elitě národa, na jejímž okraji jsem alespoň svým rodovým původem a formálním vzděláním směla postávat, tedy, řečeno krátce, už se nesmím hlásit k nim, neb tou elitou jsou pochopitelně právě jen a jenom oni.

Tento mohutný akord nenávisti je osvěžen několika obzvláštními tóny. Hluboko v basech slyším tremolo svých (bývalých) romských přátel, kteří ze dne na den přeškrtli pětadvacet let mojí práce pro Romy a z „naší Klárky“ se stala „ta bílá gádžovská svině“.  Osvěžujícím trylkem jak skřivánčí jaro je pak píseň syna mého kamaráda z dětství, totiž blog  Matěje Hollana, odhalující moje údajně nejpravděpodobnější úmysly ohledně kandidatury za Úsvit. Těmi mými úmysly totiž je, abych prostřednictvím své kandidatury do Evropského parlamentu Úsvit zlikvidovala.