Švýcarsko sice není členem Evropské unie a toto členství aktuálně stále odmítá, ale je členem tzv. Schengenského prostoru, umožňujícího volný pohyb osob mezi státy Schengenské dohody, do níž patří především členské státy EU. Obchodní a občanské výhody takového cestování bez hraničních kontrol jsou pro Švýcary samozřejmě obrovské, a to zejména pro mladé lidi, kteří zpravidla studují a rádi přitom poznávají svět. Schengen na svých členech pochopitelně vyžaduje určitá pravidla a jedním z nich je i legislativní soulad ve věcech méně, i více důležitých. Tato pravidla nastavuje dominantní společenství Schengenu, kterým je Evropská unie, kde legislativu vytváří Evropská komise. Zmíněná evropská zbrojní „zákazová“ směrnice silně regulující oblast legálních zbraní je jedním z takových pravidel, která musí akceptovat i Švýcarsko. O této směrnici se vedly národní i nadnárodní vášnivé spory hned od jejího vzniku, a dnes již v EU prakticky panuje jakási neoficiální a v některých státech EU i oficiální politická shoda, že se jedná o směrnici velmi nekvalitní, nesmyslnou, a že její záměr bojovat s terorizmem skrze omezování i odebírání zbraní slušným občanům prostě nefunguje a fungovat nikdy nebude.

Přesto všechno jsou členské státy EU (a také Švýcarsko) nuceny tuto směrnici implementovat do své legislativy a každý z nich se nyní nachází v určitém stadiu implementace. Jelikož tato směrnice ve svých důsledcích znamená (zřídkakdy oficiálně přiznávanou) bezpečnostní hrozbu (např. menší šance občanů se bránit a velký únik zbraní do ilegality) a hlavně, je zásahem do vnitřních bezpečnostních záležitostí členských států EU (což je dokonce v rozporu s příslušným ustanovením v Lisabonské smlouvě), tak se mnohé státy více či méně implementaci brání nebo ji dělají tzv. po svém. Že se jedná o velmi vážnou otázku, potvrdilo Švýcarsko tím, že na ni bylo vypsáno federální referendum, kde se hlasovalo doslova „ANO“ či „NE“ přijmout tuto silnou evropskou regulaci. Kdo zná historii švýcarské demokracie a svobody, švýcarské tradice ve střelectví a zdejší osvědčený miliční systém obrany celé federace, jistě uzná, že taková otázka by ve Švýcarsku vůbec neměla padnout. Proč totiž regulovat tuto oblast v zemi, kde kriminalita s legální palnou zbraní téměř neexistuje? A naopak je to oblast, která se podílí na vnitřní i vnější bezpečnosti Švýcarska.

Kdo již delší dobu sleduje dění ve zbrojní legislativě EU a ví, jak evropská zbrojní legislativa kopíruje tu německou, mohl by její kvalitu popsat na příkladu řeky Rýn. Na německém břehu Rýna již dávno platí přísné regulace v nošení např. obranných sprejů, nožů i obušků a jak ukazují výsledky v praxi, Německo se i přesto potýká se vzrůstající násilnou kriminalitou. Na švýcarském břehu Rýna doposud platila důvěra v občana a v jeho slušné tradiční vychování, a tak zde nebyly zbraně dlouho nijak omezovány, dlouho se nezamykaly domy ani auta, a přitom kriminalita se zbraní i beze zbraně je zde jedna z nejnižších na světě. Tento „Rýnský úkaz“ vytvářející jasný důkaz toho, že německá zákazová politika nemá na zločinné chování žádný vliv a jen šikanuje řádné občany, je samozřejmě dlouhodobým trnem v oku všech takto smýšlejících německých, zejména ultra levicových politiků. Tyto novomarxistické tendence spolu s ostatními politickými ambicemi již přinejmenším tři desetiletí podprahově pronikají do myšlení zejména mladších Švýcarů a snaží se z nich udělat „Evropany“ podle představ na sever od Rýna.