Rozhodli se tak britští občané, kterým jistým „nedopatřením“ dali jednou politici slovo. Politici britští, kteří si žádné takové rozhodnutí nepřáli, a proto ho zčásti bojkotují a zčásti realizují jak parta amatérů. Zastavit ho ale nemohou, jen je možné, že k němu opravdu dojde bez předběžné oficiální dohody s Bruselem. A takovému odchodu politici a média už předem dávají přívlastky budící hrůzu: tvrdý bexit, chaotický brexit a nyní dokonce divoký brexit.

Od začátku, tedy od samotného referenda, bylo ale přece jasné, že buď odejde Británie z euroříše s dohodou špatnou, nevýhodnou a ponižující, nebo bez dohody. Dobrou by Brusel nikdy nedovolil. A žádná dohoda je určitě lepší než špatná. Z tohoto hlediska lze považovat poslední dva roky za ztracené. Kdyby Británii vedla garnitura, která za brexit skutečně bojovala a přála si ho, byla by předložila pár týdnů po brexitu Bruselu návrh ve stylu ber, nebo nech ležet. A pokud by zůstal ležet, odchod bylo třeba uskutečnit co nejrychleji a bez dalšího.

Copak je něco strašného odejít čistě, důsledně, oběma nohama (a ne pouze jednou) a rychle? Zahynuli jsme při „divokém“ odchodu z rakouské monarchie? Naše odtržení bylo věcí pár hodin, proběhlo zčásti spontánně, zčásti inženýrováno pěti Muži osmadvacátého října. Celý slavný exil přijel už do nezávislé a fungující samostatné země. Nezahynuli jsme. Uměli jsme si vládnout, uměli jsme si najít nové trhy, postavit nový stát. Bez nějaké dohody s Habsburky.