Posledních 35 let jsme je chtěli vnímat jako svátek demokracie. Pořád je tak ještě někdo vnímá? A lze to vůbec? Není to nic hanlivého, jde prostě o politologický terminus technicus, ale teď o víkendu nás čekaly tzv. volby druhého řádu. Tak se obvykle označují volby místní, regionální, ale kupodivu i volby do eulamentu. Tedy takové volby, při kterých se obvykle nekácejí vlády, pokud ovšem při oněch volbách vládní strany nedostanou tak neobvykle citelný výprask, až se některý koaliční parter poleká a z koalice včas zdrhne, aby se pak od ní mohl distancovat a před sněmovními volbami pokrytecky zahájit kampaň z nově získaných opozičních pozic.

Za svátek demokracie jsme volby považovali proto, že to byl nejdůležitější nástroj, jak poměřovat společenské priority a váhu jednotlivých zájmů. Jednou zvítězil akcent individuálních svobod, jednou etatistický přerozdělovací koncept. Nikdy ale ne deset nula nebo nula deset. Spíš čtyři šest nebo šest čtyři. Kontinuum fungování veřejných institucí zůstávalo v zásadě zachováno, posouvaly se jen akcenty. Jednou se posunuly trochu víc, jednou skoro vůbec. S tím se dá žít.

Dnes se mnozí od étosu svobodných voleb distancují. Vede je k tomu pocit, že „všichni ti nahoře“ jsou jedna banda, která se při jakémkoli výsledku voleb nějak domluví, a jede se dál. Jenže vyvstává otázka, co bylo dřív: slepice, nebo vejce. Pokud se od účasti ve volbách distancují ve vyšší míře právě ti, kteří by si přáli zásadnější změnu, pak se nemohou divit, že se volbami nic nemění, když k nim přišli hlavně ti, co nic měnit nechtějí.