Měl jsem za to, že žiji v zemi, jejíž ústava poskytuje základní rámec pro fungování demokratických mechanismů a pro jejich ochranu. A že smyslem politiky a politické soutěže je naplnit tento rámec konkrétním obsahem podle aktuální vůle lidu.

Politické soutěže se účastní různé politické strany a ideové směry. Když vyhraje koncept sociální demokracie, naplní (do příštích voleb) prostor vymezený ústavou svou politikou sociálně demokratickou. Když vyhraje křesťanská demokracie, naplní rámec svou politikou křesťanskodemokratickou, když občanská demokracie… a tak dále. Ústavním rámcem je demokracie a jejím obsahem jsou různé aktuální politické akcenty.

Koncem demokracie ale je, když se konkrétní a obvykle dočasný politický obsah ztotožní se samotným rámcem. Tím se jiné politické obsahy dostávají do autu a jsou mimo, ne-li dokonce protiústavní. A podle toho se s nimi i zachází.

Tak tomu bylo v ústavě z roku 1948, kde se pro jistotu již v preambuli uvádí, že „My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.“ Komunistický politický koncept „lidové demokracie“ tak přestal být pouhým dočasným obsahem ústavního demokratického rámce, ale stal se definičním znakem rámce samotného. Podle takto zúženého rámce se jiný politický koncept než ten, který chtěl budovat stát jako lidovou demokracii, změnil z konkurenčního ideového směru v rámci politické soutěže na směr útočící na podstatu samotné ústavy.

Když ústava z roku 1960, která s některými změnami platila vlastně až do konce roku 1992, prohlásila, že socialismus je již vybudován a můžeme tedy lidovou demokracii jako ústavní rámec vyměnit za sám socialismus, ocitly se mimo ústavnost všechny politické, společenské a ideové směry, které se nehlásily k socialistické demokracii.