Dnes bych chtěl poukázat na mediální, politickou a bezmála všelidovou hysterii kolem některých kroků Donalda Trumpa, které jsou prezentovány jako ztráta otevřenosti, uzavírání se a odmítání vnějšího vlivu obecně. Z toho je usuzováno, že takový režim bude bránit lidem v komunikaci, obchodu a nakonec i v cestování. Otevřenost je tedy vykládána a prosazována jako jakési obecné dobro a světlo, zatímco uzavřenost je naopak zlo a temno. Je to velký nesmysl a hloupost, jen nevím, zda se mi podaří dostatečně přesvědčivě vysvětlit proč.

Život na této planetě stojí v posledních několika miliardách let právě na uzavřenosti, kterou můžeme nazvat klausurou, abychom si dovedli představit pojem uzavřenosti na velice příhodném příkladu kláštera. I když klausura je jenom jednou, právě onou přísně uzavřenou částí kláštera, alegorie s klášterem jako celkem se přímo nabízí. Tenkrát, před miliardami let se začaly zárodky života organizovat do buněk. Velice zajímavě o tom píše ve svých knihách například významný český biolog Anton Markoš. Pokud použijeme podobenství kláštera, pak v době „předbuněčné“ či „předklausurní“ lze hovořit o časech osamělých poustevníků, mágů, mystiků, šamanů a jiných duchovních osamělců. Teprve, když jich bylo dost a měli některé společné znaky a vnímání svého okolí, začaly se ve své partě uzavírat světu. Klausur je kolem nás nepřeberné množství. Školní třída, stát, rodina, kmen, druh, klub, jazyk, vězeňská nebo klášterní cela. Žádná z nich není úplně uzavřená, vždy existuje mezi klausurou a prostředím nějaká látková nebo informační výměna. Mají však tu klíčovou schopnost, že dokážou svou otevřenost resp. uzavřenost regulovat. Žádná funkční klausura, buňka, mnohobuněčný organismus nebo organizace netrpí stresem z toho, že se rozhodne vzhledem ke změně vnějšího nebo vnějšího prostředí regulovat svou otevřenost. Svůj postup přirozeně komunikuje s jinými klausurami podle toho, jak si s nimi rozumí. Aby to bylo možné, klausura potřebuje funkční meze či hranice, buněčnou membránu, jejichž chválu nechci opakovat.

Žijeme v časech, které Zygmunt Bauman nazval tekutými. Je to velmi trefné, ale zároveň to předpokládá, že současné meze nejsou sto udržet vnitřní látkovou a informační autenticitu a identitu klausur a že se klausury pomalu, ale jistě rozpouštějí. Radostný hýkot ničitelů současných mezí a věrozvěstů otevřenosti, průhlednost a globalizace si v ničem nezadá se svatým nadšením rozorávačů mezí a věrozvěstů kolektivizace padesátých let. Ti dnešní možná mají o trochu lepší kravaty, ale myšlení mají stejně tupé. Překročit meze a vymazat hranice to je mantra dneška. Najednou se začínají objevovat kacíři, kteří si myslí, že by se mělo brzdit, a chtějí meze a s nimi spojené klausury autenticity a identity začít obnovovat. Někteří s tím už dokonce začínají a mnozí kolem nich procitají ze snu, že vše bude a zůstane navždy tak krásně tekuté, neuchopitelné, neautentické bez jakékoliv identity, za kterou se vyplatí stát, za kterou stojí bojovat a snad i zemřít.