Otázka ovšem je, proč by se měl opakovat právě tento scénář, starý skoro sto let, když je tady příklad mnohem aktuálnější: Japonsko zažívá deflaci, tedy pokles cen, jakož i stagnaci hospodářského růstu už dobrá dvě desetiletí. Prolomit se to před rokem rozhodl nový japonský premiér Shinzo Abe. A skutečně se mu od loňského listopadu do letošního května podařilo ve spolupráci s tamní centrální bankou srazit kurs japonského jenu vůči dolaru o třetinu. Kýžený výsledek v podobě zvýšené poptávky ze zahraničí i z domova, která by generovala nová pracovní místa, vyšší platy a tudíž i vyšší příjmy z daní, takže by nakonec všichni bohatli, se ovšem nedostavuje.  

Z uměle podpořeného exportu mají sice prospěch některé firmy, ale že by se to projevovalo ve vyšších platech nebo v počtu pracovních míst, o tom nemůže být řeč. Spíš to vypadá, že ani růst exportu neměl dlouhého trvání: na zářijovém rekordním schodku japonské obchodní bilance se každopádně jeho pokles už podepsal. To jediné, co v Japonsku po ročním experimentu s uměle vyvolaným znehodnocením měny strmě roste, je státní dluh a ceny. Ty ovšem nikoli proto, že by obyvatelé hleděli vstříc radostnější budoucnosti a optimisticky utráceli, ale proto, že zdražil import.  

Hlavním důvodem, proč sto let staré recepty dnes v Japonsku nefungují a jen rychleji ničí privátní i státní finanční rezervy, není nic jiného než stárnutí obyvatelstva. Čím starší je společnost, tím méně produkuje a žije z úspor. A každá devalvace měny její chuť utrácet přiškrtí. Spíš než intervence proti vlastní měně by východiskem mohly být zásadní strukturální reformy.  

Zbývá dodat, že v Evropě patří Česká republika k zemím, jejichž populace stárne nejrychleji. Devalvací koruny si tedy ČNB nejspíš střelila vlastní branku.