Tolik tedy řečené Teličkou. Kdybychom ho neznali, nevěděli nic o tom, jakým je zapřisáhlým příznivcem i členem pražské kavárny, milovníkem amerických neokonzervativců a nepřítelem Ruska, lítějším, než je Schwarzenberg, mohli bychom – možná – najít v jeho slovech i cosi racionálního, s čím by se dal vyslovit i souhlas. Jenže když ho znáte, víte naprosto přesně, oč mu jde.

Žere ho, nesmírně ho žere - a není ve své rozzlobené nespokojenosti samozřejmě sám - že my občané této republiky nejsme opracováváni do jednoho zuniformovaného kusu tak dokonale, jak by si on představoval, že bychom měli být. Že neslýcháme toliko jeden a jediný oficiální politický hlas (což je i hlas jeho, Teličkův), zprostředkovaný nám vládou a všemi našimi presstitutkami, ale že můžeme - aspoň čas od času, i kdybychom si toho času přáli mít pochopitelně mnohem víc - zaslechnout i hlas jiný. Ten, který je nám blízký, mluví nám k srdci i hlavě a vyjadřuje to, co jsme si sami mysleli, ale co jsme si v návalu oficiálních názorů protichůdných často ani netroufali vyslovit.