Zde se žádné výjimky nepřipouštějí, žádné polehčující okolnosti nejsou povoleny a musí ta nenávist v nás být čirá a nezkalená, protože tak nám to káže vojensko-bezpečnostní komplex USA, jenž k dosažení svého maximálně vysokého rozpočtu a tím i zisku, potřebuje ve veřejnosti vyvolat obraz mocného a hrůzného nepřítele. Dříve tomuto účelu posloužily státy Středního východu jako např. Irák a Libye, ale když ty byly zbombardovány do mrtě, obrátily se zraky vedoucích osobností komplexu, velmi často totožné s osobnostmi vládními, na Rusko.

Takže v případě oné nám doporučené nenávisti nejde o jev nový, který se zde objevil až po zahájení otevřeného konfliktu Ukrajina-Rusko, ale jev letitý, časově se shodující též s příchodem Putina do čela ruského státu v roce 2012. A hlavně pak s jeho tehdejšími prohlášeními o tom, že Rusko hodlá ponechat si své nerostné bohatství pro sebe a že neuznává postavení USA jako jediného světového hegemona.

Už to bylo pro vládce světa příliš, ale nestačilo to na protiruské vyburcování širší než jen americké či proamerické. A tak se zraky strůjců americké politiky obrátily na druhou největší evropskou zemi Ukrajinu. Zatím v ní vládla proruská Strana regionů Viktora Janukovyče, což USA začaly náhle považovat za cosi dále neúnosného, a do pokusu změnit Ukrajinu ve svou loutku, to je nepřítele Ruska, vrazily pět miliard dolarů, označených jako „Příspěvek svobodného světa k rozvoji ukrajinské demokracie“. Výsledkem této zahraniční dotace, největší ve finanční historii USA, do níž patřily i nůše koláčků, rozdávaných účastníkům protivládních demonstrací na Majdanu tehdejší náměstkyní amerického ministra financí Nulandovou, se pak v roce 2014 stal tzv. Euromajdan, čili politický převrat a připojení Ukrajiny ke světovému protiruskému táboru, v němž byla Ukrajině přidělena role hlavního drážditele Ruska. Natolik přičinlivého a poslušného, aby ruského medvěda nakonec přinutil postavit se na zadní a bojovat.