Ví to od prvního okamžiku, kdy toho člověka spatřil třeba i jen na TV obrazovce. Protože proradnost a zlo vyzařuje z té bytosti s tak nezměrnou intenzitou, že ten, kdo na ni pohlédne – a má přitom v sobě zabudován mravní smysl - se odporem, aspoň vnitřně, ne-li dokonce i tělem - otřese. Proto jsem okamžitě vypínal TV přístroj, jakmile se na obrazovce jeho brutální a nic dobrého nevěštící tvář objevila, a hlasitě anebo i jen sám sobě, jsem si kladl otázku, proč, a z jakých tajemných příčin, se i tak spontánně nechuť vzbuzující osobě svěřují u nás vysoké státní funkce? Nejdřív, jako by ji mimo tohoto pána nezvládl už žádný jiný slušně vyhlížející a jednající člověk, mu dali funkci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), z níž pro spory se spoluzaměstnanci, kterým jsem (jak těm sporům, tak i těm zaměstnancům), moc dobře rozuměl, byl nakonec odvolán.

Oddechl jsem si nadějí, že už toho neblahého pána v životě neuvidím a neuslyším, ale páni z lidové strany rozhodli jinak. Udělali z něj ministra kultury, takže ministr našupajdil na obrazovku znovu. Nejčastěji tehdy, když televizní kamery zabrousily na zasedání vlády, spěšně tam švenkovaly po oblouku  lavic, až se na pár delších okamžiků zarazily až u osoby premiéra. To už u premiérovy židličky, aby premiér nebyl na záběru tak sám a opuštěný, stál náš ministr a ptal se představeného třeba na to, má-li si zápis ze zasedání dělat tužkou či perem? Anebo raději barevnými tužkami?

Obruzoval prostě dál a dál, ale zřejmě mu tohle všechno bylo málo, protože se tohoto podzimu  rozhodl tzv. rozbít bank. Požádal prezidenta, aby jeho – to je ministrova strýčka – vyznamenal u příležitosti 28. října vhodným řádem. Prezident mu odpověděl, že tak učiní při nejbližší příležitosti. Myslel tím samozřejmě příští rok, protože seznam osob, které mají být u příležitosti tohoto svátku vyznamenány, se pořizuje minimálně půl roku předem, a byl tedy - už dávno před ministrovým požadavkem – na tento 28. říjen vypracován a uzavřen.