Podobné to bylo s tím naším komunismem, o kterém velká většina Čechů věděla, že to s ním už dál nejde, jen jsme netušili, jak by to šlo jinak a jak ho vlastně ukončit.   

Léto 1989 bylo léto, kdy se naše generace dnešních čtyřicátníků poprvé podívala na Západ. Stačilo mít devizový účet a na něm nějaké ty vyvekslované nebo jinak sehnané marky, franky či dolary, platný pas a dalo se jet ven. Tedy ne tak úplně, potřebovali jste k tomu ještě vízum onoho západního státu, kam jste měli namířeno.  

Nechal jsem to všechno na poslední chvíli, abych na konci neuvěřitelně dlouhé fronty před ambasádou Spolkové republiky Německo zjistil, že bych tam musel stát týden a tudíž svoji vysněnou dovolenou ve Francii nestihnu.  

Zvolil jsem proto místo sladké Francie Berlínskou zdí obtočený svobodný Berlín, tedy ten Berlín západní. Jedno z nejvíce podivuhodných míst tehdejší rozdělené Evropy. Berlín, do něhož jsme mohli jako občané tehdejší vítězné mocnosti druhé světové války bez víz, ovšem pouze v případě, že jsme od československého režimu dostali onu výjezdní doložku na Západ.   

Měsíc, který jsem pak strávil v Západním Berlíně, z něhož jsem pravidelně chodíval doplnit zásoby do levného východního Berlína, byl jedním z mých určujících životních zážitků. Měl jsem sto chutí to léto na Západ emigrovat, zůstat v nádherně svobodné části Berlína, která tehdy byla výkladní skříní celé Spolkové republiky a podle toho to tam tehdy i vypadalo.  

Jenže jsem se bál, o tátu, o bráchu, o babičku, normální strach lidí, kteří se jako já k emigraci na Západ v letech komunismu neodhodlali. Pohled na Berlínskou zeď ze západní strany byl absurdní, nepochopitelný, ale snadnost s jakou jsem tehdy já, na rozdíl od Východních Němců, zeď překračoval, mě naplňoval falešnými nadějemi. Nadějemi, že se na Západ vlastně zase půjde vrátit, kdybych se přece jen později k odchodu za hranice odhodlal.   

Kolem nás se hroutila východní Evropa, Poláci poznali téměř svobodné volby, Maďaři slavně pohřbili jako hrdinu Imré Nagye, označovaného předtím jako kontrarevolucionáře a z moskevského Kremlu zněla slova o perestrojce, glasnosti, novém světovém řádu.  

A tak jsem se na konci léta 1989 vrátil domů za zeď. Vypadalo to tehdy jako fatální rozhodnutí. Naštěstí to léto před pětadvaceti lety bylo poslední léto komunismu. To jsem ale ani já, ani většina Čechů tehdy nevěděli a možná jsme se v to ani neodvažovali doufat. Ale stalo se. A já za to osudu nikdy nepřestanu být vděčný.   

Krásný prázdninový víkend vám přeje váš Luboš Palata.