Andrej Babiš touží po ministerstvu financí, ačkoli nemá zkušenosti z politiky či veřejné správy a ani v makroekonomii není kovaný. S daněmi hýbat nechce. Jde mu jen o šetření. Zlé jazyky pak tvrdí, že se Babišovi bude hodit Finančně-analytický útvar ministerstva financí. Také se může stát, že miliardář skončí jako vicepremiér pro ekonomiku a finance svěří někomu ze svých spolupracovníků. Tím by se takříkajíc vyfutrovala pozice ANO v rámci ekonomické části vlády. Hnutí též pošilhává po místním rozvoji a dopravě.  

Sociální demokracie kupodivu po ekonomických a infrastrukturních resortech tolik nelační. Jednoznačně si nárokuje jen průmysl. Vzhledem ke svým prioritám se uchází o ministerstvo práce a sociálních věcí. Z hlediska mezinárodní pověsti země je logické, že usiluje o ministerstvo zahraničí.  

Méně dává smysl její trvání na vnitru. Doufejme, že nepodlehla bludu, podle nějž kdo sedí na vnitru, má pod palcem policii. V souvislosti s ní může pouze vybírat z ohně horké brambory po Janu Kubicem a Martinu Pecinovi. Jen zdát si ale ministr může nechat o tom, že podle jeho pískání budou tančit vyšetřovatelé nebo že bude adresátem nadstandardních informací.  

S vnitrem si spojujeme nezapomenutelná jména jako Stanislav Gross, Ivan Langer nebo Radek John. Pouze blázen se může sápat po jejich křeslu, jež si nic nezadá s elektrickým. Poté, co se vládních ambicí musel vzdát Jeroným Tejc, ČSSD na tento post přirozeného kandidáta, jenž by disponoval autoritou, zkušeností a politickým vlivem, nemá.  

Hnutí ANO na vnitro nabízelo šéfa Transparency International Davida Ondráčku. Pokud nešlo jen o taktický poziční tah, mohli bychom tento nápad označit za velmi inspirativní. Přinejmenším z hlediska úsilí o transparentní a přátelskou veřejnou správu nebo nezaujatého boje s korupcí „padni komu padni“.  

Co naopak postrádám, je zápas o ministerstva školství a kultury. Kde jinde lze hýčkat, interpretovat a rozvíjet tradice a hodnoty, na nichž náš stát staví, než v rámci resortu kultury. Ten opečovává naši identitu a měl by hlídat, abychom se – jak varuje i papež František - nestali jen pracovní silou, pouhým dílkem v soukolí ekonomiky.  

No a na školství jde zejména o budoucnost – o vzdělanost našich dětí a o konkurenceschopnost České republiky v globálním měřítku. Stále dokola – a právem – slýcháme o potřebě posílit ekonomickou, mediální a politickou gramotnost, stejně jako o prohloubení výchovy k občanství či o návratu naší země na špičky žebříčků vzdělanosti.  

Na rozumné vládě bývají nejzajímavější týmy jejích stratégů z řad špičkových expertů z praxe i akademické sféry. Na ně čeká pole léta neorané, ať už budeme hovořit o ekonomickém, sociálním či demografickém rozvoji, nebo o zajištění dlouhodobé bezpečnosti. O nich jsme zatím od koaličních lídrů neslyšeli ani slůvko.  

Politici prostě působí dojmem, že přednostně prahnou po efektní kořisti, kterou mohou rychle zužitkovat. A ani se netrápí tím, nakolik jejich přízemní povolební kroky často popírají vzletné předvolební sliby.