Mario Draghi, končící šéf Evropské centrální banky, vytáhl na rozloučenou ještě jednou „bazuku“. V hantýrce finančníků to znamená, že ECB bude s ještě větší razancí než doposud uvolňovat měnové podmínky. Tleskají mu Trump, Ocasio-Cortezová, Italové a Řekové a všichni ti, kteří míní, že lékem na současný dýchavičný růst Západu je ještě více dluhu.

Draghimu tleská i menšinový proud ekonomů, takzvaní tržní monetaristé. Ti nejspíše poznamenají, že vlastně ani o žádné uvolnění měnových podmínek nejde, protože takzvaná přirozená úroková sazba (což je vlastně rovnovážná reálná úroková sazba, kterou ovšem neumíme přímo měřit, ale jen nepřímo odhadovat) zase klesla či klesnout může, takže je třeba vytáhnout ještě silnější „bazuku“, aby se jejím působením na reálné úroky tyto reálné úroky s těmi přirozenými srovnaly – tedy dosáhly rovnováhy.

„Bazuka“ konkrétně spočívá ve snížení depozitní úrokové sazby hlouběji do záporu; ve vytvoření dvojstupňového systému úročení přebytečné likvidity bank (takže část přebytečných rezerv bank u ECB je negativního úročení ušetřena); v novém kvantitativním uvolňování, tedy odkupu dluhopisů v objemu 20 miliard eur měsíčně; v podmínění ukončení „střelby z bazuky“ dosažením nikoli jistého kalendářního termínu, ale toho, že se inflace dostatečně přesvědčivě přiblíží svému cíli, tedy že se – řečeno s tržními monetaristy – reálné úroky dostatečně přesvědčivě srovnají s těmi přirozenými.

Draghi se tolik jako mnozí jiní ekonomové neobává, že „bazuka“ může vést k nafukování bublin na trzích aktiv, například nemovitostí, a že snižuje profitabilitu bank, což může ochromit jejich úvěrovou činnost, kterou se Draghi „střelbou z bazuky“ snaží podnítit, jak říká. Přehlíží, že samotný zvolený režim měnové politiky může zásadně přispívat ke stlačení přirozené úrokové sazby, jak argumentuje zase jiný proud ekonomů, například ti z Banky pro mezinárodní platby v Basileji. Ti Draghiho „bazuce“ jistě netleskají.