Potvrzuje to hořká zkušenost Bratislavy, která se ucházela o jiný úřad stěhující se v důsledku brexitu z britské metropole, a to Evropský úřad pro léčivé přípravky (EMA). Bratislava si objektivně nevedla vůbec špatně, připravila kvalitní návrh podmínek relokace úřadu, avšak stejně nepostoupila ani do druhého kola. A to navzdory tomu, že podobné úřady jsou v současnosti v unijních zemích střední a východní Evropy zastoupeny mnohem méně než v západních zemích EU a jisté geografické vyvážení by tak už jen z tohoto důvodu bylo na místě. Slovákům nepomohlo ani to, že již skoro devět let sdílí jednotnou měnu euro. Vyšší šance měla v boji o úřad EMA jinak s Bratislavou docela srovnatelná Kodaň, přičemž ovšem, jak známo, Dánsko eurem ani neplatí.

Výsledek bruselských rozhodnutí ve věci relokace úřadů EBA a EMA tak lze číst v kontextu debaty o vícerychlostní Evropě, avšak ne v tom duchu, že by snad ústředním a výlučným kritériem zařazení mezi rychleji a pomaleji se integrující část EU mělo být sdílení či nesdílení jednotné měny euro. Spíše se ukazuje, že EU se stále až příliš akcentovaně dělí na staré a nové členské země, přičemž takto ustavená dělící linie je z hlediska možné nadcházející EU, jedoucí na více rychlostí, případnější než dělící linie vzniklá na základě sdílení, či naopak nesdílení eura.