Skutečnost, že je takovýto návrh projednáván poslaneckou sněmovnou, svědčí o zásadním problému českého zemědělství a potravinářství. Tím je nedostatečná konkurenceschopnost a o nízká přidaná hodnota produkce. Legislativa přikazující podíl českého zboží tento problém ovšem fundamentálně nevyřeší, pouze překryje – na účet daňového poplatníka.

Přiměřená potravinová soběstačnost je národním zájmem. V současné době globálně liberalizovaného trhu ale není možné dosáhnout stoprocentní soběstačnosti. Ani nejvyspělejší země nejsou a nikdy nebyly stoprocentně potravinově soběstačné, a to ani v produkci, s níž si je svět úzce spojuje – třeba i taková Francie dováží třicet procent sýrů. Do mezinárodního trhu se musí chtě nechtě zapojovat jinak značně izolovaná KLDR. Vskutku, i Severní Korea se stále opírá o dovoz a potravinovou pomoc části svých domácích potravinových potřeb.

Ani bývalé Československo a následně Česká republika před vstupem do EU nebyly plně potravinově soběstačné. Zejména Československo ale téměř soběstačné bylo. Ovšem kvůli celním bariérám, které zdražovaly dovoz potravin ze zahraničí a umožňovaly tuzemským potravinářům pokrývat svůj vlastní trh bez rizika levnější zahraniční konkurence. Navíc stát potraviny – z mezinárodního hlediska málo konkurenceschopné – dotoval prostřednictvím takzvané záporné daně z obratu, takže mu nezbývaly peníze jinde. Dotované potraviny byl jedním z projevů socialistické „ekonomiky nedostatku“.