Nový Spolkový parlament bude mít 630 křesel a složení v něm by podle volebních výsledků mělo být následující:
CDU/CSU 41,5 % – 311 mandátů
SPD 25,7 % – 192 mandátů
Levicová strana 8,6 % – 64 mandátů
Zelení 8,4 % – 63 mandátů
FDP 4,8 %
Alternativa pro Německo 4,7 %
Tyto výsledky znamenají přinejmenším jednu politickou senzaci – poprvé v poválečné historii Německa ztratila své zastoupení ve Spolkovém parlamentu liberální strana FDP a CDU/CSU také dosavadního koaličního partnera. Byť po vypadnutí FDP z několika zemských parlamentů byla tato hrozba silně přítomná, ucházeli se liberálové především o tzv. druhé hlasy, v rámci kterých doufali v „solidaritu“ části voličů CDU/CSU. Kampaň, která se jim vyplatila v roce 2009, kdy dosáhli 14,6 % a byli třetí nejsilnější stranou, tentokrát nepřesvědčila. Liberálové se totiž v průběhu posledního volebního období ideově zcela „rozpustili“ uvnitř vládní koalice a nevyužili šance být „korektivem“ křesťanských demokratů. Ta tam jsou jejich požadavky na zjednodušení daňového systému. Rovněž při hlasováních o záchraně eura a finanční pomoci jihoevropským zemím, resp. jejich bankám se větší část FDP držela kancléřky jako klíště. Pro volbu FDP nezbylo proto moc důvodů – voliči, kteří si přáli pokračování stávajícího kurzu, mohli rovnou volit CDU a ti, kteří hledali alternativu, se přiklonili k AfD.
Kromě vypadnutí liberálů se ovšem další senzace nekonají. Absolutní většina pro CDU/CSU, po které Merkelová těsně sahala, zůstává prozatím nepřekonaným unikátem Konrada Adenauera z roku 1957. A nakonec, nedošlo ani k politickému tsunami v podobě vstupu nové euroskeptické strany Alternativy pro Německo do parlamentu. AfD zůstala těsně pod hranicí 5 %. Ale vzhledem k jejímu politickému stáří čtyř měsíců je volební výsledek 4,7 % a nabytá členská základna ve výši 17 000 členů více než slušným výsledkem. AfD se povedlo vnést do kampaně alespoň minimální dynamiku a osvěžení politické diskuse. Tato stana o sobě ještě nechá slyšet přinejmenším ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014.
Jinak jsou ale výsledky německých voleb potvrzením „starého systému“. Oproti roku 2009, kdy výrazně posílily malé strany, a německá politologie mluvila o tzv. fluidním stranickém systému, se letos koná spíše návrat do zajetých kolejí. Před čtyřmi lety získala každá ze tří malých stran (FDP, Zelení a postkomunisté) dvouciferný výsledek, a to na úkor CDU/CSU a SPD, takže někteří politologové si kladli otázku, zdá má ještě smysl mluvit o tzv. „velkých“ a „malých“ stranách, když se vzdálenost mezi nimi pořád zužuje. Letos naopak dvě velké strany posílily (CDU o 7,7 %, SPD o 2,7 %), malé strany zůstaly všechny pod 10 %.
Dosti trpkým výsledkem je 8,4 % pro Zelené, kteří v polovině volebního cyklu (po katastrofě ve Fukushimě) soupeřili v průzkumech veřejného mínění se sociálními demokraty o druhé místo a doufali ve výsledek nad 20 %. Tuto stranu podávající své politicko-ekologické poselství se silným moralistickým nábojem ovšem před spolkovými volbami zasáhla série pedofilních skandálů z minulosti (někteří členové se v 80. letech veřejně chlubili svými pedofilními sklony a požadovali legalizaci pedofilie i incestu), takže tito neušpinění „alternativci“ spadli do své vlastní morální pasti.
Třetí nejsilnější parlamentní stranou se stali letos postkomunisté. Přesto, že ve srovnání s rokem 2009 ztratili 3 %, předseda jejich parlamentní frakce Gregor Gysi neskrýval své uspokojení: „Kdo by to byl v roce 1990 řekl, že se tato strana stane třetí nejsilnější parlamentní sílou.“
Malé strany lze tedy bezpochyby označit za poražené německých voleb. Velkým stranám se v těchto volbách po letech povedlo posílit schopnost koncentrovat mezi sebe většinu voličů (67,2 % pod křesťanské a sociální demokraty dohromady ve srovnání s 56,8 % v roce 2009). A podle všeho tyto dvě strany také utvoří velkou koalici.
Matematicky jsou možné tři koalice: tzv. velká koalice CDU/CSU a SPD, pak černo-zelená koalice (CDU/CSU a Zelení) nebo koalice tři levicových stran (SPD, Levicová strana a Zelení). Jelikož spojení s postkomunisty odmítají sociální demokraté, a konzervativnější křídlo křesťanských demokratů by jen stěží podepsalo koaliční dohody s dědici pedofilních praktik, nejpravděpodobnější se jeví být černo-červená neboli velká koalice.
S tou už ostatně Angela Merkelová zkušenosti má a zlé jazyky tvrdí, že již v roce 2009 zřejmě preferovala pokračování této koalice před utvořením vlády s liberály. Ideově si totiž CDU a SPD nebyly nikdy tak blízko jako teď. Křesťanští demokraté už dávno opustili myšlenku rovné daně (se kterou šli do voleb v roce 2005), v otázce jádra už také dávno mluví stejným jazykem a ostatně, i na poli rodinné politiky je mezi nimi více průniků než rozdílů.
Legendární bavorský premiér a dlouholetý předseda bavorské CSU Franz Josef Strauß kladl důraz na to, že „napravo od CSU už je jenom zeď“, čímž měl na mysli, že CSU nesmí poskytnout prostor pro vznik pravicové alternativy a potenciálního konkurenta. Je tedy otázkou, zda se Angele Merkelové v případné velké koalici se sociálními demokraty povede uchovat politickou tvář křesťanských demokratů nebo bude pokračovat v ideové vyprahlosti CDU. Mezi křesťanskými demokraty a zdí by tak vznikl pomyslný prostor, kterého by se mohla chopit třeba Alternativa pro Německo.
Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
