Tou nejtradičnější hodnotou je rodina. Taková rodina, v níž otec a matka vychovávají společně děti. A přesně taková rodina je systematicky zašlapávána. Nejen, že manželství se už „přežilo“, ale hlavně partneři už často ani nemají a hlavně neplánují děti, což se projevuje v tom, že vyspělé národy pomaličku vymírají. A pokud nevymírají, tak jen kvůli imigraci, která počet obyvatel zvyšuje.

Právě imigrace byla pro francouzského prezidenta Emanuela Macrona argumentem k tomu, aby přišel s návrhem, že ve Francii bude povinná školka od tří let. V tak nízkém věku se totiž podle Macrona děti naučí lépe jazyk a lépe se integrují do francouzské společnosti. To zase podle něj následně povede k poklesu extrémismu. Jinými slovy tím Macron říká, že je třeba děti ve školách více indoktrinovat, aby se z nich stal správný evropský občan.

Nevím, jak na to Macron přišel, když sám děti nemá a o rodičovství jen slyšel. Ale drtivá většina dětských psychologů i matek nesouhlasí s tím, aby všechny děti musely povinně jít do školky v tak nízkém věku. Dítě potřebuje především rodinu. Když se narodí, potřebuje hlavně mámu. A jak roste, přidává se čím dál víc i potřeba otce. Politici ovšem mají ohromné nutkání tvrdit opak.

Myšlenka, že stát rodinu nahradí, totiž vůbec není nová. Je to již více než 2 400, co řecký filozof Platón přišel se stejným nápadem. Podle něj by hned po narození mělo být dítě matce odebráno a předáno státním jeslím. Matka by do jeslí směla chodit dítě kojit, ale nikdy by se nedozvěděla, které dítě je její. Dítě by zároveň nikdy nevědělo, kdo je jeho rodič. Dítě by se ke všem starším lidem chovalo jako ke svým rodičům a ke stejně starým lidem jako k sestrám a bratrům. Jen tak by se děti zbavily svých soukromých zájmů a hájily společné zájmy státu. Láska a manželství podle Platóna jen odvádí lidi od práce a obchodu a nemá v moderní společnosti co dělat. Lidé mají mít paralelní, nezávislé a dočasné vztahy.